Interview si také můžete poslechnout v audioverzi:

S Kateřinou a Janem Kadlecovými o tom, jak přišli ke svému vysněnému kabrioletu, o výpravách po Evropě i o tom, jak jejich vířivkám USSPA ve světě pomáhá český původ.

Tráví spolu téměř veškerý čas – doma i v práci. Manželé Kateřina a Jan Kadlecovi společně řídí rodinnou firmu USSPA, která v Dolní Dobrouči na východě Čech už přes třicet let vyrábí vířivky a masážní bazény. Firmě, která dává práci stovce lidí, se daří, do karet jí velmi dobře zahrála covidová pandemie, kdy lidé investovali do svých domovů a péče o zdraví, což se projevilo i na prodejích vířivek.

Scházíme se v sídle USSPA v Dolní Dobrouči, kde je na první pohled zřejmé, že design hraje ve firmě důležitou roli. Velkorysé rekonstrukce kanceláří se ujalo architektonické duo Vrtiška & Žák, USSPA si zakládá na vlastním designu svých produktů a pravidelně se představuje nejen na světových oborových veletrzích, ale třeba i na Designbloku.

V Dolní Dobrouči se starají i o společenský život, zrekonstruovali tamější Lidový dům, kde provozují restauraci a kulturní sál, pořádají pravidelné akce. Rodiče Kateřiny navíc v obci vybudovali golfové hřiště.

Před sídlem USSPA se vyjímá ještě jeden designový klenot, tmavý kabriolet Jaguar XKR s osmiválcovým čtyřlitrovým motorem s kompresorem, který svým majitelům přináší radost už pětadvacet let. Byť tomu tak nebylo vždycky. Poslechněte si ten příběh sami.

Jak jste se vlastně k Jaguaru dostali?

Kateřina: V roce 2002 jsme byli mladí, čerstvě po svatbě, a dostali jsme první větší peníze z firmy. Přemýšleli jsme, jak s nimi naložit. Ve hře byla koupě bytu v Brně, kde jsme oba studovali a měli jsme ho moc rádi. Nakonec jsme se rozhodli, že si pro radost pořídíme auto, kabriolet z druhé nebo třetí ruky. Zpětně je vidět, jak jsme byli investorsky vyspělí (smích). Říkali jsme si ale, že máme svobodu koupit si cokoliv, tak si uděláme radost. Do té doby jsme si pořizovali jen praktické věci, které člověk potřebuje, bydleli jsme v bytě ve firmě, pořád jsme pracovali. Tohle pro nás bylo vybočení ze zajetých kolejí, úlet, skok do jiného světa.

Kde jste váš vůz sehnali?

Jan: Oslovili jsme dealery aut, že sháníme kabriolet do půl milionu, ale po měsíci nám řekli, že nejsou schopní nám podle zadání žádný najít. Ale že v Motokovu je nějaký Jaguar XKR, který tedy stojí 1,5 milionu, ale že je úplně super. Nový stál 3,5 milionu a teď, když se rychle rozhodneme, ho můžeme mít za 1,5 milionu. Já jsem řekl, že je to ptákovina, tolik jsme za auto rozhodně dát nechtěli. Ale oni udělali chytrou věc, když řekli: „Přijeď se jenom svézt, však to nemusíte kupovat.“ Udělali jsme to a musím říct, že to tehdy byl opravdu zážitek. Ačkoliv byl vyrobený v roce 2001, v mnoha ohledech je to uživatelsky téměř současné auto, prakticky nic mu nechybí. Má klimatizaci, měnič na CD, elektricky seřiditelný volant, čidla na světla a stěrače, navigaci. V porovnání s tím, jaká tehdy jezdila auta, to bylo v mnoha ohledech mimo chápání. Přijel jsem domů nadšený, probrali jsme to, jeli se ještě spolu svézt a už to bylo upečené.
Kateřina: Nakonec jsem ho koupila Honzovi k narozeninám, což byl skvělý pocit.

Měli jste ke značce Jaguar nějaký speciální vztah?

Jan: Tehdy ne, ale teď už ano. Byla to prémiová značka, což bylo znát i na jednání lidí v servisu, byť jen při jednoduché výměně oleje. Nepotkal jsem se za celou dobu s technikem, který by byl nepříjemný. Oni těmi auty opravdu žijí, jsou hrdí na to, že prodávají Jaguar, jsou s tím ztotožnění, úplně jiná úroveň. Když jsme si auto pořídili, bylo ještě v originální záruce. Pořídili jsme ho za neskutečné peníze, za méně než 40 procent hodnoty. Ten, kdo ho prodával, ho chtěl jen rychle otočit.

Jaká projížďka vám utkvěla v paměti?

Kateřina: Pamatuji si výlet do Hamburku, kam jsme jeli po veletrhu v Düsseldorfu. Už jsem byla těhotná, tak jsem musela mít trochu sklopené sedadlo, aby se mi dobře jelo. Tehdy taky ještě byly papírové mapy, což bylo něco trochu jiného než mít neustále k ruce dokonalou navigaci v mobilu.
Jan: Když jsme byli dva, mohli jsme si kabriolet užívat častěji a vyjížďkami si dělat radost. Jenže jakmile se nám narodil syn, rychle jsme si ověřili, že auto tímhle končí. Vzadu to má sice krásně polstrované sezení, ale tam se nevešla ani nejmenší dětská autosedačka. Já si proto pamatuji vyjížďku z roku 2012 nebo 2013, kdy jsme se finálně rozhodli, že autem nejezdíme a zabírá nám místo u domu, tak jsme ho jeli zaparkovat do vzdálenější garáže. Ještě předtím jsem se pro zajímavost jel zeptat do servisu, za kolik bych ho orientačně mohl prodat, ale od přijímacího technika jsem to schytal. Díval se na mě, jestli jsem normální: „Pane Kadleci, to přece nemyslíte vážně, že byste takovéhle auto prodal? To koupí nějaký mladý blbec, pojezdí ho a hodí ze skály. Tohle se neprodává.“ Tak jsem pochopil, že auto prodávat nebudeme.

Před čtyřmi lety jste nicméně Jaguára oprášili a vydali se na první ročník veteránského závodu Oldtimer Express do Istanbulu. Co vás k tomu přivedlo?

Kateřina: Když se plánoval první ročník, oslovil nás šéfredaktor Hospodářských novin Jarda Mašek s tím, jestli nechceme jet. Když jsme si k tomu četli propozice, úplně jsme se nadchli a já říkám Honzovi: „Ty bláho, to bychom si fakt udělali radost. Pojedeme!“ Jenže pak jsem se v podmínkách dočetla, že se mohou účastnit jen vozy starší třiceti let. Píšu Jardovi, že mě to mrzí, moc bychom chtěli, ale jsme mlaďáci. Organizátor závodu Josef Zajíček na to zareagoval, že to nevadí a můžeme jet.
Jan: Když jsme auto tehdy v březnu před závodem vytáhli a zkontrolovali, jestli bude schopné jet, sedačky byly celé potažené plísní. To se ale ukázalo jako jediný problém, špína se setřela, v servisu nám vyměnili olej a další základní věci a řekli: „Můžete jet.“ I tak jsme se ale báli, že auto, které osm let stálo, nám klekne po pár kilometrech a bude to ostuda.

Kateřina: Na cestě do Istanbulu se nám v Maďarsku rozsvítila první kontrolka, tak jsme byli trochu vyděšení. Jedna z dalších posádek nám ale nabídla tmavou lepicí pásku s tím, ať si to přelepíme, neznervózňuje nás to a jedeme dál. Tehdy jsme začali poznávat, do jak skvělé komunity jsme se dostali.
Jan: Zároveň je třeba dodat, že se účastní lidé, kteří své auto sestavují celý rok, aby s ním mohli vyjet. My vůbec nedosahujeme takové úrovně milování auta, ale přistupujeme k tomu s velkým respektem.
Kateřina: Jsme přívažek, který se účastní do počtu, ale je tam naše pevné místo. Do koho jiného by pak Josef mohl rýt než do nás, že si máme konečně pořídit pořádného veterána!

Účastnili jste se všech čtyř ročníků, které vedly do různých koutů Evropy. Na co se vždy nejvíc těšíte?

Kateřina: Je to skvělý druh odreagování. Pro nás je to opravdu dovča, volno navíc. Na cestu do Istanbulu jsem si s sebou ještě brala počítač, protože jsem si myslela, kolik času budeme trávit v autě a kolik toho stihnu udělat. Účast jsem sama sobě omluvila jako napůl pracovní výlet. Nesáhla jsem na něj za celou dobu ani jednou, protože ač to tak nevypadá, jízda je velmi intenzivní. Stále řešíte trasu, checkpointy, benzínky, do toho komunikujete přes WhatsApp s dalšími účastníky, kde se nacházejí a zda nechtějí zastavit třeba na kávu. A protože Honza řídí, já jako spolujezdec funguji jako navigátor a komunikátor. Nejvíc nás na tom baví to, že po cestě sbíráme zážitky jako Pokémony a umíme si její průběh udělat opravdu hezký. Ač se některé úseky jedou pro zrychlení po dálnicích, obvykle se jede mimo ně. Etapy jsou dlouhé třeba 400, 500 nebo 600 kilometrů, jede se obvykle kolem deseti hodin denně a ke konci už to bývá náročné, zvlášť když jste unavení a hladoví.
Jan: Líbí se nám také to, že se dostaneme na místa, kam bychom se jinak určitě nedostali. Rozhodně by nás nenapadlo jet autem do Rumunska, Bulharska nebo Albánie. Příjemné je, že máme s sebou zázemí, doprovodná vozidla s techniky, kdyby se cokoliv přihodilo. Během let jsme si našli nové kamarády, což je moc fajn a vždy se na ně těšíme.
Kateřina: A tím, že obvykle necestujeme organizovaně a vše si plánujeme sami, je na Oldtimerech velmi příjemné právě i to, nechat se pro jednou vést.

Honzo, na vašich výpravách vás při řízení doprovázejí kožené rukavice Engelmüller. Proč?

Jan: Na druhém ročníku Oldtimer Express jsme dostali poukázku a mohli si vybrat rukavice. Od té doby je v autě mám a používám, na dřevěný volant se perfektně hodí a je velmi příjemné s nimi řídit. Když je vidím nebo se jich dotknu, jsem zase v myšlenkách zpátky na Oldtimerech.

Teď sedíme v Lidovém domě v Dolní Dobrouči, kde jste zrekonstruovali restauraci a společenský sál. Jak vstup do nelehkého oboru gastronomie zpětně hodnotíte?

Kateřina: Zachránit sál pro vesnici a dát to tu do pucu bylo, myslím, dobré rozhodnutí. Podnikat v gastronomii jsme ale nikdy nechtěli. Představovali jsme si, že objekt zrekonstruujeme a pro restauraci najdeme provozního, který si ji pronajme. To se ale nestalo, takže provoz zůstal na nás. Naprosto jsme chápali všechny poznámky, co nám zkušenější dávali, a teď si to intenzivně prožíváme. Když chcete gastro dělat poctivě a správně, tedy nabízet určitou kvalitu, sehnat dobré lidi a poctivě je platit, nastavit férové ceny, není to snadné. Posledního půl roku už si kuchyně opravdu hezky sedla, dělají se tu krásné degustační věci. Naši kuchaři nám ale najednou v rozmezí dvou týdnů řekli, že z osobních důvodů končí. V takto malém provozu vás taková zpráva paralyzuje, musíte začínat znovu. Nejenže tedy řídíme firmu na výrobu vířivek se stovkou zaměstnanců, ale do toho sháníme kuchaře, což v dnešní době a obzvlášť v regionu opravdu není snadné. Nicméně zadařilo se, máme je a držíme standard.
Pojí se s tím i hezké věci, teď jsme třeba slavili sto let sálu, což bylo moc hezké. Našli jsme divadelní hru, která se tehdy hrála, a přesvědčili místní ochotníky, aby ji znovu nacvičili. Máme tu také radosti, třeba víno, které máme sami rádi, nebo designové nádobí ke koupi.

Jan: Lidé od covidu omezili návštěvy restaurací, což platí v regionech snad ještě víc než ve velkých centrech. V Dobrouči, kde máme fabriku, jsme se navíc zpočátku museli dostávat přes hlášky typu „K milionářům nepůjdeme, přece jim nebudeme dávat vydělat.“
Kateřina: Jenže lidé dosud nepochopili, že je to charita, pro nás jsou to každý rok milionové ztráty. Takové věci někdy hodně berou energii a chuť. I tak se snažíme lidi spojovat a nabízet místo pro setkávání.

Čím teď žijete ve vaší firmě USSPA?

Kateřina: Připravujeme velký nový vývojový projekt, o kterém ještě nemůžu mluvit.
Jan: Významný je ale restart našich aktivit ve Španělsku. Otevírali jsme tam dceřinou společnost v roce 2008, prošli si různá složitá období a dnes ji zase intenzivně reaktivujeme. Slibujeme si od toho hodně, protože vnímáme velký investiční boom ve Španělsku z pohledu nemovitostí, developmentu a podobně. Vzhledem k bezpečnostní situaci v Evropě spousta lidí ať z Česka, Slovenska nebo třeba Polska, investuje právě ve Španělsku, a to buď do investičních nemovitostí, nebo domů a apartmánů na trvalé přesídlení. Svět se mění, posouvá a my u toho chceme být. Evropa je pro nás exportně velmi zajímavá. Zastoupení máme zhruba ve dvaceti zemích, silné trhy jsou pro nás Polsko, Švýcarsko, Francie a v poslední době i Balkán.

Vaše vířivky a masážní bazény jsou vyráběné v Česku. Vidíte to jako přidanou hodnotu pro vaši značku a vaše produkty? Jak naši zemi zákazníci vnímají?

Jan: V reálu asi nejsme vnímaní tak dobře, jak bychom mohli být, na co reálně máme a co ve skutečnosti znamenáme jako země. Cítíme, že je potřeba nějak začít komunikovat a cíleně řídit to, abychom všichni pochopili, co jsme zač.
Kateřina: Jsme součástí Druhé ekonomické transformace, kde je téma českého brandu jednou z priorit, máme k tomu pracovní skupinu, které jsme součástí. Nejsme už ve stadiu definování potřeby, ale uprostřed procesu definování českého brandu a nastavení jeho tvorby a rozvoje. Loni se projekt spolu s národními agenturami rozjel, máme za sebou celonárodní debatu, anketu, workshopy, z nichž vyšla definice pilířů národní identity. Pokračovat se bude směrem k tvorbě národního příběhu a samotného brandu, následovat bude komunikace brandu ven i dovnitř společnosti.
Jan: My jsme jako firma prošli různými obdobími. Když jsme v letech 2008–2009 začínali ve Španělsku působit nepřímo, překvapilo mě, že Španělé nemají na Českou republiku v zásadě názor. Referencí je pro ně to, že sousedíme s Německem, možná znají Škodu, z čehož usuzují, že se asi v Česku nebudou dělat věci špatně.
Vzhledem k aktuálnímu světovému dění ale vnímáme, že je opravdu obrovská přidaná hodnota, když máte produkt vyrobený v Evropě, ani nezáleží na státu. Typicky to vnímám při jednání s mezinárodními developery ve Španělsku. Vědí, že věc vyrobená v Evropě možná není tak laciná, jako bych si ji mohl dovést z Asie, ale má pro ně vyšší hodnotu.
Kateřina: Když jsme v devadesátkách začínali, koukali na nás jako: „To je z Česka, dáme jim šanci.“ A když se něco pokazilo, okamžitě se stavěli do pozice: „Takže stejně jste slabí, prostě východ.“ Tento pohled už je pryč. Jako Česko určitě posilujeme, máme stále silnější reputaci na základě toho, jak fungujeme a jaké produkty z Česka jdou do světa. Pomáhá v tom také to, jak jsou konkrétní produkty nebo výrobci a značky z České republiky schopní v rámci Evropy a světa prosazovat, hlásit se k tomu, že jsou české. To všechno nám všem pomáhá.
Jan: Vytváření značky navenek přes produkty je pro mě velmi silný moment. My když komunikujeme, tak se za Českou republiku ani v nejmenším nestydíme a hrdě se k tomu hlásíme. A vrací se nám to.
Kateřina: Také v rámci Asociace českého průmyslového designu mě nabíjí klidem, že existuje spousta úspěšných firem, které exportují a hrdě se k českému původu hlásí. Opravdu se to vrací v dobrém celé zemi.