Interview si také můžete poslechnout v audioverzi:

S malířem Pastou Onerem o nostalgii 80. let, chystaných výstavách i okouzlení umem starých karosářů.

Jeho rukopis je jasně rozpoznatelný. Ve svých malbách i prostorových objektech se inspiruje pop-artem, estetikou graffiti nebo komiksem. Jak sám říká, nostalgickým návratem do časů dětství a dospívání si plní sny a obklopuje se estetikou, která je mu blízká.

Scházíme se v jeho ateliéru v industriálním areálu vysočanské Pragovky, kde působí jedenáct let, byť tohle je už jeho třetí prostor. Ty předchozí mu začaly být malé, protože značka Pasta Oner už dávno neznamená jednoho umělce, ale malou firmu. V ateliéru pracuje střídavě šestice lidí, kteří mu umožňují věnovat se tomu, v čem je nezastupitelný, tedy vlastní tvorbě.

„Potřebuji uvolnit ruce pro kreativní stránku práce a odbourat věci, které mě od toho brzdí. Ateliér výtvarného umělce je multidisciplinární prostředí. Je potřeba připravovat grafické podklady, věnovat se produkční práci, kontaktu s klienty, zajišťovat převozy děl, rámování, nákup materiálů a mnoho dalšího,“ vysvětluje svérázný umělec, který se narodil před 46 lety na pražském letišti. O tom všem si povídal s magazínem Insider.

Jak přesně to bylo s pražským letištěm, kde v dubnu mimochodem skončila i jedna z vašich výstav?

V podstatě jsem se tam narodil. Oba moji rodiče tu pracovali, maminka jako letuška u ČSA a tatínek v hale. Prostředí letiště jsem velice důvěrně znal, rodiče si nás tam často předávali, měli jsme to tam prolezlé. Bydleli jsme na takzvané modré ubytovně, bývalé svobodárně, asi do mých osmi let. Nedávno jsem se tam byl podívat a ten barák se vůbec nezměnil. Nabídku vystavovat na letišti jsem přijal hlavně proto, že mám k místu velmi osobní vztah. 

Čím žijete teď na jaře 2026?

Nejvíc mi teď „teče v hlavě“ moje výstava, kterou chystám na příští květen do pražské Galerie Mánes. Je to za rok, ale pro mě jako zítra. V rámci výtvarného umění má všechno hrozně rychlý spád, což je trošku nepříjemné v tom, že vám hrozně rychle ubíhá život. Do Mánesa se budu vracet po dvanácti letech, kdy jsem tam měl sólovou výstavu. Překvapilo mě, jak dlouhá doba to je, tak jsem si řekl, že už asi znovu můžu. 

Co uvidíme?

Primárně velkoformátovou malbu, na kterou jsou mí sběratelé a diváci zvyklí. Mánes je obrovský prostor, takže to bude vyžadovat velké formáty. Určitě zapojím zase prostorové objekty monumentálnějšího charakteru. V hlavě mi běží ideje, ale ještě není jasné téma. Budu muset přitlačit, protože příprava výstavy je multidisciplína. Zapojuje se do toho celá řada subdodavatelů, lidí, kteří umí pracovat s železem, hliníkem, komaxitem, tedy práškovým lakováním, lidí, co jsou schopní nakreslit technickou dokumentaci podle mé studie, aby to fungovalo staticky. Musíme sehnat materiály, protože ne všechno je okamžitě dostupné, a zajistit výrobní kapacity, protože ne všechno uděláte v ateliéru. 

Moje výstavy nemívají dominantní téma, pohybuji se spíš ve vlnách a také se nechávám inspirovat prostředím, kde se výstava koná. Třeba před šesti lety mě výstava ve Ville Pellé přivedla k používání starých rámů, protože je to historický prostor. Od té doby jsem je znovu použil třeba v Obecním domě, kam do secesního interiéru také skvěle zapadly. 

Návštěvníci se ale, předpokládám, budou stále moci těšit na váš rukopis inspirovaný pop-artem, estetikou graffiti a komiksu.

Tematicky se stále pohybuji na poli popkultury, to znamená vše, co mě ovlivňovalo v 80. a 90. letech ohledně kinematografie, reklamy, hudebního průmyslu. Čím jsem starší, tím víc si vzpomínám na určité highlighty, které ve své době měnily svět. Téma určitého nostalgického návratu do této éry mě baví. Kompenzuji si dobu temna, které jsem zažil v 80. letech v Československu. 

Jedním z mých koníčků je sbírání vinylových desek, konkrétně first pressů, tedy desek vylisovaných v době, kdy dané album vycházelo, nejsou to tedy reedice. Plním si tím dětské sny a obklopuji se pocitem estetiky, která mi je blízká. 

Promítají se do vaší tvorby i události a nejistota současného světa? 

Do současných témat svůj čas neinvestuji, protože život a svět běží a rád to nechám jiným umělcům. Možná těm, kteří přijdou po mně a budou dobu reflektovat. Mně stačí, když si večer pustím zprávy, dávat to do práce nepotřebuji. Chci dělat svět hezčím. 

Někdy se do děl pochopitelně dostane i téma, které není úplně příjemné, často se týká konzumního způsobu života, který nás obklopuje. Mám pocit, že žijeme v iluzi, hodně lidí není dostatečně upřímných sama k sobě. Neuvědomují si, že jsou součástí konzumního příběhu, aniž by chtěli. Snaží se mentálně si obhájit, že oni jsou ti, kteří se tak nechovají, ale ve skutečnosti nemá nikdo šanci se tomu vyhnout. To je moje reflexe současné doby, snažím se upozornit na její paradoxy. Všichni nakonec stejně nasednou do auta nebo skončí v klimatizované tramvaji s wifinou, které nevyrostly na zelené louce. Nikdo je neupletl z proutků a bylinek. 

Nemyslím si, že je společnost nejistá. Je akorát rozdělená tlaky, které přicházejí z východu z jedné nejmenované země, která by podle mě s námi neměla vůbec jakýmkoliv způsobem komunikovat. Má jistě právo na existenci, ale myslím, že čím dál od ní budeme, tím líp. Hybridní válka funguje a uměle nastavovaná témata naši vyvinutou společnost, postavenou na demokratických principech, rozdělují. I mezigeneračně, což je hrozná škoda.

Jaký highlight popkultury teď nosíte v hlavě?

Jsem ponořený v těch vinylech, objevuji neskutečné poklady. Určil jsem si začátek a konec sbírky, a dělá mi radost, když do té skládačky dokážu zasunout další střípek. Co se týče mé výtvarné práce, mám rozpracované věci z filmu Ptáci od Alfreda Hitchcocka. Koketuju s tím delší dobu a přes Velikonoce jsem se definitivně rozhodl, že do toho půjdu. Filmové momenty jsou tak silné a intenzivní, že stojí za to je zpracovat. Temnější a depresivní věci trochu odlehčuji. Snažím se najít balanc mezi intenzitou toho, co se tam děje a co nevyvolává úplně příjemné pocity, s tím, co je měkké, zprůchodní emoci a do jisté míry ji zaoblí. Třeba když v obraze použiji zbraň, která je pro mnoho lidí „no-go“ a vyvolává opravdu pouze negativní emoce, v malbě se ji snažím dát do kontrastu, který z toho udělá nadsázku. 

Posouváte se i do dalších oblastí. Loni jste třeba navrhoval dresy pro fotbalovou Slavii. Jaká to byla zkušenost?

Ve světě jsou dresy fotbalových klubů součástí fashion kultury mladých lidí, kteří je rádi kombinují s vyšší módou nebo jim dají minimálně pouliční look. A tohle bylo do jisté míry zadání. Vznikly tři sady dresů, což je pro fotbalový klub standard: domácí, venkovní a třetí rezervní sada, která se používá pro výjimečné události. 

U domácího dresu jsem pochopitelně vycházel ze 120leté historie klubu a dodržel signifikantní sešívání. Dovolil jsem si ale udělat lehký přechod z hvězdiček, což je logo Slavie. Větší část slávistů přijala hvězdičky s nadšením, menší část k tomu měla výhrady, že se sahá na tradici. Ale nebyly to velké emoce. 

Největší svoboda byla v tom druhém dresu, který jsem udělal černo-fialový, v současném trendu tmavších dresů. Byly hodně úspěšné, jako merche se jich prodalo nejvíc v historii. 

Spolupráce se Slavií byla skvělá zkušenost, pochopitelně mě to hodně přitáhlo i ke klubu, začal jsem ho víc vnímat. Slavia už dnes není jen o fotbale jako sportu, ale také o hudbě, charitě a celkově životním stylu a zážitku.

Budeme moct vidět vaše díla ještě před velkou výstavou v Mánesu?

spojená se sklárnou Jiřího Šína a tvoří tam spousta českých výtvarníků včetně Ronyho Plesla. Před pár lety se rozhodli, že do toho zapojí větší množství současných českých umělců, i nesochařů, nesklářů. Na této výstavě představím i skleněné skulptury, závěsná skleněná média, ale gró bude malba. 

Rozhovor děláme pro magazín Insider značky Engelmüller, která vyrábí kožené řidičské rukavice. Jaký máte vztah k autům?

Nejsem klasický autíčkář, parametry aut pro mě nejsou to hlavní. Pro mě je důležitý design, automobil beru jako umělecké dílo. Karosářská práce je pro mě svým způsobem jako sochařství. Bohužel ve světě dnes vzniká 99 procent aut, která jsou unifikovaná, nemají charakter a dají se snadno zaměnit, což je škoda.

Ale stále je spousta krásných aut, která drží úroveň. Mám rád Defendera od Land Roveru, jak starého, tak nového, který se docela povedl. Já osobně jezdím Mercedesem-Benz třídy G, konkrétně 63 AMG, což je osmiválec biturbo. Je to šílený motor, úplný blázinec, ale je hrozně zábavné v tom jezdit. Má velice tradiční karoserii, která za posledních 40 let prošla minimálními změnami. Samozřejmě facelifty postupují, zohledňují se bezpečnostní pravidla, hodně věcí se zakulacovalo, ale pořád má skvělý design. 

Rozhovor děláme pro magazín Insider značky Engelmüller, která vyrábí kožené řidičské rukavice. Jaký máte vztah k autům?

Nejsem klasický autíčkář, parametry aut pro mě nejsou to hlavní. Pro mě je důležitý design, automobil beru jako umělecké dílo. Karosářská práce je pro mě svým způsobem jako sochařství. Bohužel ve světě dnes vzniká 99 procent aut, která jsou unifikovaná, nemají charakter a dají se snadno zaměnit, což je škoda.

Ale stále je spousta krásných aut, která drží úroveň. Mám rád Defendera od Land Roveru, jak starého, tak nového, který se docela povedl. Já osobně jezdím Mercedesem-Benz třídy G, konkrétně 63 AMG, což je osmiválec biturbo. Je to šílený motor, úplný blázinec, ale je hrozně zábavné v tom jezdit. Má velice tradiční karoserii, která za posledních 40 let prošla minimálními změnami. Samozřejmě facelifty postupují, zohledňují se bezpečnostní pravidla, hodně věcí se zakulacovalo, ale pořád má skvělý design. 

Já osobně jezdím Mercedesem-Benz třídy G, konkrétně 63 AMG, což je osmiválec biturbo

Mám rád veterány, a to právě díky tomu, že nadčasový design přenáší do současnosti. Baví mě také sportovní auta, byť žádné nevlastním ani to neplánuji, ale pár kamarádů má slušné sbírky, a když jejich vozy vidím, je to pro mě vrchol lidského mistrovství. 

V poslední době mě nadchl Maybach, který ještě před svou smrtí navrhl Virgil Abloh, designér značky Louis Vuitton. Několik let stálo v showroomu na Chodově, i když už bylo prodané. Několikrát jsem se na něj byl podívat – úplně ultimátní věc.