Interview si také můžete poslechnout v audioverzi:

S investorem a mecenášem umění Petrem Pudilem o tom, proč je dobré nechat se inspirovat mladou generací, jak se daří jeho Kunsthalle, i o nové kapitole české ekonomiky.

Scházíme se v jeho kanceláři na Evropské třídě v pražských Dejvicích, kde sídlí family office BPD Partners, kterou řídí spolu se společníky Janem Dobrovským a Vasilem Bobelou. Petr Pudil je známý svou láskou k umění a sběratelství, společně s bývalou manželkou Pavlínou Pudil otevřel na pražském Klárově mezinárodně uznávaný prostor pro moderní umění Kunsthalle.

Nejvíc ho ale zaměstnává chemicko-technologická firma Draslovka, která patří mezi největší výrobce kyanidu na světě a působí na mnoha trzích. Také se věnuje investicím, hlavně do obnovitelných zdrojů, life science a nemovitostí. BPD Partners postavili třeba budovu dnešní PPF Gate na Evropské třídě v Praze, sousedící administrativní komplexy Blox a Telehouse či různé bytové komplexy.

V minulosti působil Petr Pudil v Mostecké uhelné společnosti, později v Czech Coal, svůj podíl pak prodal společnostem Pavla Tykače. Spolu se svými společníky Bobelou a Dobrovským patří podle Forbesu mezi stovku nejbohatších Čechů.

Petr Pudil je také významným sponzorem obecně prospěšné společnosti Post Bellum a viceprezidentem představenstva středoevropského think-tanku Globsec.

Pro Engelmüller Insider mluvil i o tom, jak mu každodenní život usnadňují endorfiny nebo podle čeho si vybírá auta.

Tento magazín přináší příběhy lidí z komunity kolem řidičských rukavic Engelmüller. Jaký máte vztah k autům?

Můj vztah se vyvíjel. Když jsem byl výrazně mladší, měl jsem určitou vášeň pro auta, ale časem se pro mě auto stalo výhradně pomůckou, která mi pomáhá se transportovat. Dívám se na to nyní velmi pragmaticky, vybírám spíš efektivně, a když už si nějaké auto pořídím, mám ho strašně dlouho. Dokud se nerozpadne, tak s ním jezdím.

Vzpomenete si na to úplně první?

Krátce po osmnáctých narozeninách, kdy jsem dostal řidičák, jsem si koupil ojetý bílý Peugeot 205. Po revoluci to byla jedna z materiálních věcí, kterou člověk chtěl získat, protože předtím nebyla dostupná. Tím, že šlo o starší vůz, poměrně často se na něm něco rozbilo. Moje vzpomínky jsou spojené s tím, že častokrát prostě nejelo.

Jste ten typ, co si auto opravuje sám?

Ne, nikdy jsem neměl tyto schopnosti ani chuť se to učit.

Čím jezdíte dnes?

Mám už poněkud starší model BMW i3 a vyhovuje mi moc. Pořád si myslím, že je to jeden z nejlepších elektromobilů, které byly v Evropě vyrobené. Je to od začátku elektrické auto, nikoliv spalovák přestavěný na elektriku. Na delší vzdálenosti mám Mercedes třídy V, kam dozadu hodíte dvě kola, zaklapnete dveře a frčíte někam do přírody.

Čím teď aktuálně nejvíc žijete pracovně?

Nejvíc mě zaměstnává i přitahuje naše investice do společnosti Draslovka, což je dnes globální chemicko-technologická firma. Kromě tradičních reagencií, které se používají při těžbě a zpracování vzácných kovů jako zlato, stříbro, měď a další, máme nové technologie, které jsou efektivnější a šetrnější k životnímu prostředí. Používáme k tomu AI algoritmy, takže firmu posouváme od tradičního výrobce chemických specialit na servisně orientovanou technologickou firmu, která dodává zákazníkovi kompletní řešení. Je to velmi fascinující příběh a jsem rád, že můžu být u toho.

Zajímavé to musí být i z toho důvodu, že kromě chemičky v Kolíně máte většinu aktivit v zahraničí.

Česko není žádná těžařská velmoc, tržby tu máme minimální, určitě to bude méně než procento. Dnes máme obchodní zastoupení v 26 zemích, prodáváme na 88 trzích a kromě Česka máme velkou výrobní kapacitu ve Spojených státech, kde jsme před časem koupili našeho největšího konkurenta. Fúzí s americkou divizí Mining Solutions společnosti The Chemours Company, která byla pětkrát větší než my, jsme se stali v té době největším světovým výrobcem pevného kyanidu pro těžební průmysl.

Jak se inovuje tak tradiční obor, jako je chemie?

Na inovacích máme postavený růst. Centrum výzkumu a vývoje pro chemický průmysl zůstává v Česku, které nabízí díky množství talentovaných inženýrů skvělé zázemí. Draslovka jako taková má více než stoletou historii. V oblasti automatizace je naším vývojářským centrem jižní Afrika, kde máme velmi silný tým i výrobu některých senzorů, oblast metalurgického asistenta Met Optima má svoje zázemí i v Česku.

V oblasti těžby a metalurgie máme velmi silný tým v Perthu v Austrálii. Pokrýváme všechny kontinenty. Silnou pozici máme ve Spojených státech, kde jsme jedničkou, ale důležité je pro nás Mexiko, Kanada, snažíme se proniknout do Jižní Ameriky a Afriky. Jako pro chairmana je to pro mě velká zkušenost, jak z Česka budovat globální firmu.

Jste také členem spolku Druhá ekonomická transformace, který chce nastartovat českou ekonomiku a inovace. Jak se mu to podle vás daří?

Považuji to za skvělou iniciativu, už jen z důvodu, že se poprvé od roku 1989 dal dohromady český byznys. Čímž nechci říct, že máme nepřátelský postoj k zahraničnímu kapitálu, naopak. Ale přece jen si myslím, že náš zájem je malinko odlišný od firem, které přicházejí ze zahraničí a investují tu, řekněme, více oportunisticky. Pokud tu budeme mít firmy vlastněné lidmi, kteří tu žijí, byť byznys dělají po celém světě, není to jenom daňový výnos pro tu zemi, ale i afinita lidí, kteří firmy kontrolují, k naší zemi.

Současně Česko dospělo do bodu, kdy se vyčerpal ekonomický model konvergence k Evropské unii, z toho citronu už moc kapek nespadne. Pokud nenastavíme podmínky pro nový ekonomický model, pro firmy s vyšší přidanou hodnotou, pro vyšší zapojení nových technologií – ať už digitalizace, AI, nebo dalších – do našich byznys modelů, čeká nás spíš stagnace. Nechci malovat čerta na zeď ani si nemyslím, že je k tomu důvod. Ale stagnace není něco, s čím můžeme být všichni spokojeni.

Druhá ekonomická transformace se shodla na programových prioritách a myslím, že má i respekt politických stran. Tím ale netvrdím, že budou politici dělat to, co si byznys přeje, v tom jsem realista. Myslím si, že máme schopnost amplifikovat některé koncepty a myšlenky, aby se o nich minimálně vedla seriózní debata.

Která z těch priorit s vámi osobně nejvíc rezonuje?

Pro mě je prioritou rozinvestovat Česko. Zjednodušeně řečeno to bohatství, které jsme tu za třicet let vytvořili, zvednout. Vzít peníze ze spořicích účtů a investovat tam, kde je vyšší výnos než inflace. Peníze se zapojí do ekonomiky, aby pomohly firmám, které jsou inovativní, k dalšímu růstu. Přestaneme být ekonomikou, která kapitál v podstatě nepotřebuje, protože ho přinese někdo ze zahraničí, nechá nám tady přiměřenou marži a zase jde dál globálním světem. Není to kritika globalismu, ale pokud ze systému chceme získat víc, musíme se naučit sami investovat. Podmínky k tomu máme, Česko je bohatá země a Evropa je nejbohatší kontinent na světě. Jen jsme nějak zapomněli, že spořením jsme jako Evropané nezbohatli.

Věřím, že poslední roky s třicetiprocentní nakumulovanou inflací mohou být budíčkem pro společnost, která si na penězích individuálně sedí nebo je má v konzervativních penzijních fondech. Nevěřím, že by se v příštích dekádách nebo minimálně dekádě inflace výrazně snižovala. Ledaže by přišla nějaká hluboká recese, ale to není scénář, kterým bychom chtěli projít. Zkrátka pokud nechceme o úspory přijít, musíme investovat tak, abychom dostali víc, než je inflace.

Když jsme u investic, právě sedíme v BPD Partners, což je investiční firma. Podle čeho si vybíráte, do čeho peníze vložíte?

Kromě investic do veřejně obchodovatelných titulů, což je dnes standardní věc, jsme dlouholetými investory do obnovitelných zdrojů. Začali jsme v roce 2007, takže jsme byli jedni z prvních. Dnes máme portfolio větrných a solárních elektráren napříč Evropou ve společnosti Ren Power. Dále jsme aktivním hráčem na trhu nemovitostí, byť se z něj mírně stahujeme, protože jsme prodali větší část developerských projektů. Soustřeďujeme se na posilování portfolia rezidenčních nemovitostí pro dlouhodobé pronájmy, kde pro sebe vidíme největší příležitost.

Dále máme portfolio investic do venture kapitálu ve Spojených státech, v Česku, Izraeli – a většina těchto firem se točí kolem life science. Jde o menší a spíše dlouhodobější investice, ze kterých se ale taky učíme, kam se svět garážistů a startupů posouvá a jaké typy inovací z něj přicházejí. Pokud chcete řídit velké portfolio, je důležité pochopit, jaké disrupce na trh přicházejí. Neznamená to, že zrovna váš kůň vždycky vyhraje závod. Povědomí o tom, kam se svět posouvá, je pro nás jako už relativně větší skupinu ale mnohdy důležitější než to, jak investice finančně dopadne.

Jak vnímáte současný svět?

Až bude naši dobu někdo popisovat za padesát let, asi najde podobné přirovnání, jako byla průmyslová nebo zemědělská revoluce. Jenže zatímco zmíněné revoluce trvaly desítky nebo i stovky let, ta současná je mnohem rychlejší, odehrává se během jedné dekády. Rozhodně žijeme v disruptivní době. Internet sám o sobě byl obrovská disrupce. AI ještě zesílila efekt sítí, ať už internetových, nebo sociálních, navíc v kombinaci s fast computingem. To vše může zásadním způsobem ovlivnit nejenom to, jak děláme byznys, ale i to, jak žijeme. Může se proměnit spotřebitelská poptávka, lidé budou chtít jiné věci. Myslím, že je dobré být u toho s mladými lidmi, kteří světu, jenž se rodí, rozumějí víc než my. A je dobré upravovat svoji strategii podle aktuálního vývoje.

Investujete také do umění. S Pavlínou Pudil jste otevřeli moderní výstavní prostor Kunsthalle na pražském Klárově. Jak tento projekt s odstupem více než tří let, co je galerie otevřená, hodnotíte?

Určitě je to projekt, který nám dělá velkou radost. Za krátkou dobu si získala mnoho věrných návštěvníků, spousta lidí k nám přichází poprvé a asi je to nejnavštěvovanější místo pro současné umění v Česku. Ale současně je to prostor, který Česko propojuje s mezinárodním světem v oblasti moderního umění. Podařilo se nám dát dohromady velmi dynamický, mladý a nadšený tým, na který jsem pyšný. Vždycky jsou věci, o kterých víte, že jdou dělat líp, ale u nás panuje spíše spokojenost. Kunsthalle se stala tím, o čem jsme snili.

V Česku takový prostor nemá obdoby, museli jste si prošlapat cestu. Jaké byly největší výzvy?

Od začátku jsme napříč oborem slýchali, že se to nikdy nemůže povést. V Česku je prostředí nastavené tak, že věci nejdou, aniž by se zkusily. Byl to samozřejmě velmi složitý projekt. Je otázkou, jestli je náročnější vydělat peníze, aby to fungovalo, nebo to vůbec vydupat ze země.

Ti optimističtější nám říkali, že zavést instituci, která by byla skutečně landmarkem ve městě, trvá deset let. Pořád to beru s pokorou tak, že jsme dobře začali a je potřeba vydržet.

Je provoz Kunsthalle závislý čistě na penězích vaší rodinné nadace The Pudil Family Foundation?

Pokud si chceme udržovat úroveň programu, kterou máme, Kunsthalle si na sebe nikdy nevydělá. To se nikomu na světě nepovedlo ani nepovede. Pro mě je to budíček, proč ráno vstát a jít dělat nějaký byznys, protože každý rok musím vydělat na Kunsthalle. Z nadace tam posíláme 80 až 100 milionů ročně.

Vraťme se ještě k tomu disruptivnímu světu. Jaké hodnoty vštěpujete svým třem dětem?

Moje děti jsou už odrostlé, mají 24, 19 a 16 let. Stojí vlastně v podobné situaci, v jaké jsem byl já, tedy ve světě, kdy se vám mění svět pod rukama. Na jednu stranu je to velká nejistota, na druhou stranu, když se vám to stane v tomto věku, kdy jste adaptabilní, můžete to využít jako příležitost. Rozdíl vidím v tom, že zatímco sametová revoluce, kterou jsem prožil, se týkala jen naší části světa, dnešní změny se týkají víceméně všech na planetě.

Snažili jsme se naše děti vést k samostatnosti, aby byly zvyklé postarat se o svůj život v maximální míře samy. Snad jsme jim dali dobré vzdělání, nebo aspoň příležitost studovat dobré školy. A snad jim dáváme nějaký příklad. Na druhou stranu, každý člověk je unikát a hledá si svoji životní cestu sám. Není pro mě důležité, aby dělaly to co rodiče, ale aby si v životě našly to, co je baví a naplňuje.

Vnímáte i skrze své děti současný měnící se svět z větší blízkosti?

Myslím, že ano, moc rád s nimi diskutuji. Je důležité rozumět tomu, co si myslí mladší generace, protože svět nakonec bude vypadat podle nich. Pokud tvoříte strategii, která má ještě ke všemu delší časový horizont, což jsme vždy dělali, musíte rozumět tomu, co chtějí mladí.

Můžete dát nějaký příklad, kdy vás mladí inspirovali k nějakému výraznému rozhodnutí?

V roce 2005 jsme prodali firmu Czech Coal, což byla nejenom uhelná, ale vertikálně integrovaná energetická firma. Nebylo to pro nás jednoduché rozhodnutí, protože jsme tu firmu postavili z popela, můj obchodní partner Vasil Bobela v ní celý život pracoval. Tohle nejednoduché rozhodnutí bylo ale hodně tlačené tím, že jsme viděli, jak v západní společnosti, zejména té mladé, začíná téma klimatu rezonovat a že pro mladou generaci je důležitější než ekonomický růst. Bylo zřejmé, že dekarbonizace v nějaké formě Evropou projde a obnovitelné zdroje budou jedním z pilířů budoucího energetického mixu. Když jsme do solárních a větrných elektráren začali v roce 2007 investovat, většina lidí se na nás dívala, že jsme se úplně zbláznili. Rozhodnutí bylo dané tím, že jsme dobře načetli to, co si myslí mladí lidé. A dnes je to megatrend.

A co děláte, když nepracujete?

Jedním z pilířů mého života je určitě sport, který mi pomáhá zvládat nápor práce a spoustu cestování, zároveň je pro mě zdrojem odpočinku a pohody. Snažím se něco dělat každý den – posilovna, kolo, v zimě běžky, skialpy. Jsem ranní ptáče, takže kolem sedmé osmé hodiny mám dobrý pocit, že už mám workout za sebou, endorfiny jsou naběhnuté a den začíná vesele. Když se k vám pak dostanou zprávy, které nechcete slyšet, zvládáte je líp.