Interview si také můžete poslechnout v audioverzi:

S kapitánem českého byznysu Martinem Wichterlem o oprašování automobilových pokladů, o rodinné značce Wikov i řízení v pláštěnce.

Aristokraté mezi vozy. Tenhle reklamní slogan používalo ve třicátých letech minulého století pražské zastoupení firmy Wikov pro svoji řadu automobilů. I když šlo o poměrně krátkou a dnes už uzavřenou kapitolu podniku, robustní, výkonné a elegantní vozy, které sbíraly úspěchy i ve sportovních soutěžích, stále budí pozornost.

K jejich zachování přispívá i – kdo jiný než – Martin Wichterle, který dnes skupinu Wikov na výrobu ozubených kol a mechanických převodovek řídí a navazuje tak na slavnou rodinnou historii. Sám čtyři historické Wikovy vlastní a vyráží s nimi na domácí závody klasických aut, pravidelně třeba na oblíbený Prague Carlsbad Pupp Classic, za nímž stojí majitel skupiny Engine Radek Pokorný.

Martin Wichterle je nejen majitelem strojírenské skupiny, která působí i v Americe nebo Kanadě, ale vlastní a rozvíjí také sklárny Bomma a Rückl. Zároveň je ambasadorem iniciativy Druhá ekonomická transformace, která má za cíl nastartovat a pomoci změnit naši republiku v dalších třech dekádách v otevřenou, respektovanou a úspěšnou zemi.

Spoluzaložil a figuruje také jako předseda Asociace českého průmyslového designu, která sdružuje firmy, jejichž společným jmenovatelem je převažující výroba v Česku a systematická práce s designéry. Zasloužil se i o rekonstrukci krkonošské Vrbatovy boudy a v neposlední řadě je tatínkem čtyř dcer.

Martine, patříte mezi muže, kteří zbožňují vůni motorů?

Musím se přiznat, že to, že jsem celou řadu veteránů opravil a jezdím s nimi, je hnané spíše rodinnou tradicí a tím, že značku Wikov nějakým způsobem udržujeme na světě. Stará auta mám rád, ale že bych v nich ležel od rána do večera, to není můj případ. Na to mám celou řadu jiných kamarádů.

Vzpomenete si na svoje první auto?

Byla to Škoda 120, pořídil jsem si ji na začátku devadesátých let z druhé ruky. Tehdy jsem začal podnikat a řidičák a auto byly naprostou nutností. Popravdě řídit stodvacítku byla podobná dřina jako s těmi veterány. Neměla žádné posilovače řízení, takže jízda s ní byla boj o život.

Pojďme otevřít automobilovou kapitolu vaší společnosti Wikov.  Jak ji s odstupem času hodnotíte?

Mí prapředkové vyráběli auta Wikov v Prostějově v 20. a 30. letech minulého století. Ačkoliv to byla krásná a kvalitní auta, já říkám Rolls-Royceové českého automobilového průmyslu, mnoho úspěchů na finančním poli s nimi neudělali. Je ale zajímavé, že většinou ty věci, které prodělávají, se dochovají a přetrvávají. Takže se snažím udržovat to, co předkové vyrobili.

Vozů Wikov se vyrobilo jen několik set kusů a často šlo o výjimečné kousky. Pro Baťu třeba podnik vyrobil na zakázku spací vůz, aby pohodlně zvládal cesty ze Zlína do Prahy…

Byla to skoro rukodělná výroba. Vytvářely se různé speciality jako závodní vozy, Wikovem jezdili i Voskovec a Werich. Z dobových zápisů z různých představenstev Wikovu jsem nicméně vyčetl, že výrobu aut prosazovala rodina Kováříků – protože firmu tvořily dvě rodiny, Wichterlovi a Kováříkovi. Naše část usilovala o to, aby se výroba ukončila, protože to opravdu nebylo moc výdělečné.

Jaké skvosty máte ve vlastní garáži?

Wikov vyrobil pět základních modelů a já mám čtyři – Wikov 7/28, Wikov 35, Wikov 40 v krátké a prodloužené verzi. Ještě existuje Wikov 70, kterého se s osmiválcem vyrobily jen dva kusy. Jejich vlastníci mi je nabízejí, ale chtějí za ně nehorázné peníze, takže se mi je zatím nechce koupit.

Dostat taková auta do formy není legrace. Jak těžké je najít mechaniky?

Nechat si opravit veterána je nejhorší výzva, dobře to dělá jen několik firem v Česku. Neřeknou vám, kdy to bude hotové, kolik to bude stát, jen posílají faktury – dobrý byznysový koncept! Samozřejmě složitě shánějí různé komponenty, a když je nekoupíte, musíte nechat vyrobit repliky, což není jednoduché.

V rámci Wikovu už to, předpokládám, není možné?

Ne, auta už jsou pro nás výrobně uzavřená historie. Tehdy byla firma multidisciplinární, každý uměl všechno, ale dnes je vše velmi specializované.

Jak často své veterány provětráte?

Garážuji je ve firmě v Hronově, kde jsou na to prostory. Občas je projede místní autoklub, já s nimi vyjedu jednou dvakrát do roka. Máme veterán klub Wikovů, který tvoří jejich majitelé, já jsem předseda spolku. Zhruba jednou za dva roky se sejdeme, jedeme na vyjížďku po zemích českých. Je to vždycky milé, jsou to lidé, kteří veterány oprašují, snaží se je udržet při životě. Je to záslužná práce, pomáhají udržovat národní dědictví (Wikov 7/28 roadster prohlásilo Ministerstvo kultury v roce 1991 za kulturní památku, pozn. red.). Občas svezeme nějaké naše zákazníky, auto jsme často brali na strojírenské veletrhy, kde jsme ho vedle našich produktů vystavovali.

Jaký to je pocit sedět za volantem starého Wikovu?

Závody jezdím naším nejstarším závodním vozem Wikov 7/28, což je velmi stísněné otevřené vozítko. Já v tu chvíli skutečně myslím jen na to, abych přežil. Zejména když není hezké počasí, tak je fakt peklo s tím někam dojet. Pravidelně se snažím účastnit závodu Prague Carlsbad Pupp Classic, který jede po okreskách a po těch 250 kilometrech je člověk opravdu fyzicky unavený. Každá činnost je náročná – točit volantem, přidávat plyn, brzdit. Ještě ke všemu, když je zima, fouká, v nekapotovaném autě na vás prší, jezdíme v pláštěnkách. Když někdo jede proti vám, tak vás to ohodí úplně pekelným stylem. Musím říct, že prvorepublikoví závodníci byli hrdinové.

S kým jezdíte na závodech v tandemu?

Dlouhodobě jezdím s kamarádem, právníkem Davidem Koláčkem z KKCG. On naviguje, já řídím, a vždycky se u toho pohádáme. Závod do Varů nás ale vždycky láká, je to mimořádná akce se spoustou zábavy a výbornou organizací. Spíš se vždycky divím, co mě přivádí k tomu, sednout si do nejnepohodlnějšího auta z těch čtyř. Asi jde o to, něco překonat. Několikrát jsme s Davidem vyhráli cenu za hrdinství, protože samozřejmě na to, abychom vyhráli celý závod, nemůžeme ani pomýšlet. Pro nás je vítězstvím se do těch Varů dostat.

Jak se vám na cestě osvědčily řidičské rukavice Engelmüller?

Je to samozřejmě nejenom dobrý užitný předmět, ale dá to jízdě hezký vibe, což k tomu patří. Vždycky, když sednu do svého veterána a pustím se do závodění po českých zemích, rád si je navleču.

Prozradíte, čím jezdíte v běžném životě?

Strašně dlouho používám Škodu Superb, které máme ve firmě jako standard. Jsou to dobré, spolehlivé vozy. Auto opravdu není záležitost, která by mi trhala žíly.