Interview si také můžete poslechnout v audioverzi:

S marketérem Radimem Svobodou o životě mezi Prahou, New Yorkem a Kostarikou, práci s českými značkami, i o tom, proč nejlepším autem je Toyota.

Potkáváme se na brzkou snídani, ale Radim Svoboda hýří energií, velkými gesty i nápady, a přestože sedíme v pražských Holešovicích, člověk má chvilkami pocit, jako by se ocitl v trendy podniku na pulsujícím Manhattanu. Když přivřeme oči, nejsme ostatně tak daleko od pravdy.

Vitálního rodáka z Havířova označil magazín Forbes za historicky nejúspěšnějšího Čecha v globálním marketingu. V devadesátých letech byl vůbec prvním zaměstnancem Coca-Coly v Česku, po letech přeskočil z klientské strany do té agenturní. V barvách Leo Burnett se dostal z Prahy přes Moskvu a Budapešť do centrály v Chicagu, kde se stal executive vice presidentem pro globální Samsung. Ještě vyšší pozici pak získal v agentuře McCann, kde už jako president v New Yorku dohlížel na miliardové rozpočty globálního telekomunikačního operátora Verizon.

Bavili jsme se o tom, proč teď své zkušenosti předává českým podnikům, jak mu v práci pomáhá izolovanost kostarického pralesa i o tom, proč se krátce po padesátce oženil.

Radime, tenhle magazín se často točí kolem řidičských rukavic a tím pádem taky aut. Jaký k nim máte vztah?

Žiji na Kostarice uprostřed pralesa. Když jsem koupil pozemek, nevedla k němu cesta, tu jsme museli udělat. Na Kostarice se říká, že když si chcete pořídit auto, máte tři možnosti. Můžete si koupit Toyotu. Když si nemůžete koupit Toyotu, tak máte ještě možnost koupit si Toyotu. A když nemůžete ty dvě, tak vám zbývá třetí možnost, a tou už je opravdu jedině Toyota. Takže my máme doma terénní čtyřkolku Toyota.

Když se vám rozbije uprostřed pralesa, každý ji zná a všichni vám ji opraví – podobně jako v Česku škodovku. Soused má BMW X5, a to je strašné. Píchnete kolo a ani ho nepřezujete. Když měl nějaký problém se vstřikováním, auto mu odvezli do San José a na součástku z Německa čekal asi dva měsíce.

To je z našeho pohledu vskutku specifické prostředí.

Oproti Česku je to velmi rozdílné. Jezdí tam spousta Toyot a také spousta čínských aut, protože jsou tam velmi vysoké daně na západní auta. Takové BMW stojí dvakrát více než v Evropě. Takže se lidi opravdu vybaví buď tou Toyotou, nebo se smíří s něčím s Číny. Západními značkami jezdí jen ti, co na to mají opravdu dost peněz a jezdí jen ve městech.

Pravidelně ale pracovně pobýváte i v Česku. Čím jezdíte tady?

Když přijedu do Čech, vezmu si v autopůjčovně většinou škodovku. Oproti jednoduchým kostarickým Toyotám je to ale úplně jiné svezení. Teď jsem měl na víkend půjčeného Kodiaqa, který byl nadupaný technologiemi, stále pípal a já kolikrát ani nevěděl, co s tím. Na Kostarice by takové auto bylo něco nemyslitelného. V tamější 99procentní vlhkosti všechno rezaví a elektronika trpí. Toyotu spravíte téměř šroubovákem. Mimochodem, k tomu mám jednu příjemnou historku, kterou vám musím říct!

Povídejte.

Když jsem se přestěhoval na Kostariku, byl jsem single. Měl jsem tu svou novou Toyotu Hilux, ještě bez SPZky, a pozval jsem přátele na výlet. Jel s námi i jeden kamarád, kterého jsem poznal na Tinderu. Bylo to s ním do té doby celkem zajímavé, říkal jsem si, uvidíme, třeba z toho bude něco víc.

S autem jsme dělali blbosti, jezdili přes řeky, do kopce, z kopce, kolem nás všude stříkalo bláto, odlétávala rašelina a po průjezdu vodou se kouřilo z motoru . A tohle úplně nové auto jsme nabourali v jedné řece o nějaký kámen, který nebyl pod hladinou vidět. Odchlípnul se celý kryt motoru, auto se zaseklo na břehu a nemohlo ani dopředu, ani dozadu, protože ten kryt se zabodl do země.

A ten kluk z Tinderu řekl: „Kde máš hever?“

Já na to: „Netuším, je to úplně nové auto. Nevím, kde, co má. Asi budeme muset někomu zatelefonovat, aby ho odtáhli.“

Ale byli jsme úplně uprostřed ničeho, nebyl tam signál, ani asfaltová cesta, nikde nikdo. Dvě kamarádky už měly trochu stres, že tam budeme muset někde v pralese přespat.

No a ten kluk najednou sundal košili a řekl: „Tak já se na to teda jdu podívat, někde ten hever najdu.“

Našel kufřík s nářadím a jen tak polonahý bez košile vlezl na štěrku pod auto. Byl to pohled jak z reklamy na Coca-Colu Light, jak tam ten chlap umývá okna. A já si v tom momentě řekl: „Tak a tebe chci!“

Dali jsme se dohromady a letos v létě se po čtyřech a půl letech v Praze vzali.

To je skvělá příhoda, moc vám gratuluji! Jak tedy dnes vypadá váš život mezi Kostarikou, Prahou a New Yorkem?

Pracuji na volné noze, před dvěma lety jsem založil vlastní společnost Stratforce.one. Stratforce jako strategická síla, one jako jeden tým s klientem dohromady. Rád a pyšně všude říkám, že nechci být protipólem reklamních nebo marketingových agentur v Čechách ani ve světě. A nechci být ani tím jedním člověkem na volné noze, komu se volá pro radu. Postavil jsem tým lidí, kteří dělají pro všechny klienty, kteří potřebují růst. Naší strategií je, aby marketing skutečně pomáhal byznysu, říkám tomu „marketing in service of business“.

To běžně nejde ruku v ruce?

V Čechách se povětšinou dělá marketing hrozně formou reklamy, řeší se sociální sítě, televizní spoty, mediální spendingy a budgety. Utrácí se rozpočet, ale moc se nepřemýšlí nad tím, co ten byznys dělá, jaký máme produkt, co se děje se spotřebitelem, jak ho nalákat, jak mu říkat tu správnou věc. Pomáháme firmám zanalyzovat situaci, aby křivka obchodních výsledků šla nahoru. A když bude potřeba, najdeme klientovi jeho reklamní nebo marketingovou agenturu, která to pak pod jeho taktovkou zrealizuje.

Klienty máte v Česku i v Americe. Jak váš tým prakticky funguje?

Nemáme kancelář, a na to jsem taky velice pyšný, protože sedět v kanceláři pro nás nedává smysl. My sedíme většinou u těch klientů. Když nám popíše zhruba svůj problém, řeknu: „Dej mi ideálně vstupní kartu od tvé kanceláře, abych tam mohl být, bavit se s tvými lidmi a pracovat. Jsme jeden tým.“ Celkem máme šest lidí, dva jsou v Praze, dva ve Státech a dva roztroušení po zbytku světa. Další hledáme. Asi sedmdesát procent klientů máme v Česku.

Pro jaké klienty pracujete?

Je to velmi průřezové, měli jsme město, které chtělo přilákat turisty, pak organizaci, která dělá kongresy, máme banku, výrobce golfových vozíků, developery, finanční fond, potravinářskou firmu i jedno velmi známé divadlo. Ale nejvíc asi převažuje hospitality. Pracovali jsme teď třeba pro jednu českou investorku, která založila ajurvédský resort na Srí Lance. A takových podobných jsme měli za poslední rok několik. Hodně mě to baví, protože jak cestuji po světě, tak tím i žiji.

Jakou roli v tom hraje Kostarika?

Do svého pralesa jezdím přemýšlet, což je v marketingu extrémně důležité a často zanedbávané. Všichni jsou motivovaní rychle všechno vyřešit, takže končíme u rychlých řešení. Na Kostarice jsem slušně soustředěný, jen tak mi nezavolá kamarád, abych šel znenadání na kafe nebo na párty. Samozřejmě tam mám veškerou technologii, vysokorychlostní internet, takže jsem na callech, mluvím s klienty a se svým týmem. Ale mám čas a prostor přemýšlet.

Na konferenci Lepší Česko pořádané magazínem Forbes jste si posteskl nad tím, že Česko nemá ve světě silnou identitu a že se cizincům ve spojení s naší zemí vybaví nejčastěji pojmy jako pivo, Praha, knedlíky nebo porno. Teď jste se zapojil do iniciativy Ministerstva zahraničí, která by tomu měla pomoct. Jaká je vaše role?

Téma rezonuje s veřejností, českými průmyslníky, i vládou, která připravuje participační kampaň pro občany, aby se vyjádřili, jak by se Česko mělo navenek prezentovat, na co jsou hrdí, co by doporučili cizincům…

Jsme s tím týmem úzce spojeni a jako jejich strategický partner spolu s dalším kolegou Tomášem Kopečným rozšiřujeme tento projekt do B2B. Zaměřujeme se na podporu českého průmyslu, aby jejich produkty a služby byly v zahraničí úspěšné a dobře vnímané. Tedy aby český podnikatel, který přijede do New Yorku a představí se, že je z Česka, nemusel – stejně jako já celých pětadvacet let – dodávat, že Česko je Praha.

Proč Česko silnou identitu nemá?

Před sametovou revolucí bylo všechno Made in Czechoslovakia, to byla silná značka s velmi dobrou reputací ve světě, ať šlo o strojírenství, zbrojařství nebo auta. Pak se země rozdělily, Czechoslovakia zmizelo a dalšímu vývoji už nikdo nevěnoval pořádně pozornost. Některé firmy píší na své výrobky Made in Czechia, některé EU, jiné Europe, další Czech Republic. Za mě jako člověka, co celý život řešil brand marketing a značky, je to velká škoda.

Jaký název je mimochodem podle vás nejvhodnější?

Jsem velkým nepřítelem slova Czechia, to je opravdu nešťastný nově vytvořený a zaměnitelný název, který je v angličtině novotvarem. Jsem pro to, aby na českých výrobcích bylo napsáno Made in Czech Republic, nebo i krátce Czech Made. Ale je to momentálně v řešení. Důležitý není můj názor, ale odezva těch, kterým je to určeno a výsledky, které to řešení může exportérům přinést.

Co bude výsledkem této diskuse?

Chceme se prezentovat jako národ, který je největší ve spotřebě piva na hlavu, nebo chytrý, pilný a tvrdě pracující národ se spoustou inovací? Cílem je vymyslet substanci, která by se pod názvem naší země skrývala. Byl bych opravdu rád, kdyby za Českem stálo něco podobného, ale jiného, co stojí za Švýcarskem – když řeknu Swiss Made, nikomu nemusím nic vysvětlovat.

Až to zformulujeme, připravíme řešení názvu, značky, vizuální prezentaci. Balíček budou mít k dispozici všichni podnikatelé, kteří tak budou moci označovat své výrobky a budovat jednotnou image naší země, ale hlavně profitovat z její skvělé reputace.