S Janem Živným o šéfování veteránského závodu Zbraslav–Jíloviště, o americké lásce jménem Ford model A i o tom, jak dětem předávat vášeň pro stará auta.

Všimněte si půvabného detailu tohoto rozhovoru. Slavnou Linhartovu vilu, která je dnes chráněná jako kulturní památka, si na pražské Hanspaulce postavil přední prvorepublikový architekt Evžen Linhart v roce 1928. A ve stejném roce sjel z výrobní linky americké společnosti Ford automobil, který je s odstupem času zhmotněním klasické gangsterské limuzíny. „Vždyť také zažil prohibici, to mě na něm nesmírně baví,“ říká jeho majitel Jan Živný, který parkuje svůj vůz před ikonickým funkcionalistickým skvostem. Dál není potřeba říkat nic. Závan první republiky ve spojení se starou Amerikou si člověk nejvíc vychutná mlčky.

Jan Živný je milovníkem veteránů od dětství, kdy ho v polokabrioletu Tatra 57 brával na projížďky jeho dědeček. Jako dlouholetý člen Veteran Car Clubu Praha letos na přelomu roku svůj koníček povýšil a stal se ředitelem vyhlášeného závodu veteránů v jízdě do vrchu Zbraslav–Jíloviště, který chce překlenout do nové doby.

Kdy jste okusil kouzlo veteránů?

Vyrostl jsem v rodině, kde se kultura veteránů pěstovala. Hlavně můj dědeček měl k předválečným autům velmi vřelý vztah, jako mechanik měl tak zlaté ruce, že byl schopný opravit cokoliv od roku výroby 1900 dál.

Jako dítě mě bral na výlety. Mezi naše přátele patřili Jirka Růžička a Šárka Žejdlíková, což byla velká veteránská rodina. Takovéto rodiny vlastně zakládaly Veteran Club Car Praha.

Výlety veteránem zní jako báječné dětství.

Děda vždycky vzal nějaké auto a jelo se třeba na Slapy. Mě jako dítě to hrozně chytlo, proto mám dnes k předválečným autům velice vřelý vztah, jsou to vzpomínky na dětství.

Jakými auty vás děda svezl?

Jedním z nich byla 57 Tatra Polokabriolet, Škodou Popular ale i Tatrou. Pak si pořídil předválečný náklaďák Praga RN z roku 1939, a podobně. Mě později ještě chytly motorky.

Dnes jste přijel starým americkým Fordem. Proč jste se rozhodl právě pro něj?

Můj Ford model A pochází z roku 1928, je to jedna z prvních výrobních sérií. Zajímavé na něm je zaprvé to, že zažilo prohibici v Americe, a zadruhé to, že od roku 1930 do roku 2024 patřilo jedné rodině, která si ho předávala z generace na generaci. Naposledy v roce 1985 prošlo přelakováním karoserie, jinak je to vozidlo v původním stavu včetně původního interiéru a mechaniky. Z dokumentace vím, že bylo skutečně vyrobené v této barevné kombinaci, tedy šedivé karoserie s červenými koly.

Na druhou stranu nutno říct, že Ford model A byl lidový automobil, masově vyráběné auto, kterých sjelo z linky 4,8 milionů kusů za tři roky. V Americe je to běžný veterán, ke kterému ale mají lidé srdeční vztahy.

Kolik jich je v Česku?

Docela dost, protože se do předválečného Československa i dovážely. Ale co se týče těchto prvních výrobních sérií, tak mám pravděpodobně nejstarší auto této modelové řady v Česku, ne-li možná v Evropě. Kusů z přelomu let 1927 a 1928 se dochovalo hrozně málo.

Jak jste se k němu dostal?

Myslíte to, jak jsem dospěl k tomu, že jsem si koupil předválečnou krabici? Před dvěma lety jsem měl vážnou havárii na historickém motocyklu, skončil jsem na ARU. V hlavě se mi honily různé myšlenky a dospěl jsem k tomu, že není na co čekat a že si koupím auto. Několik poválečných veteránů už jsem v té době měl, ale předválečný mi stále chyběl.

Ford model A jsem si přál dlouhou dobu, za prvé se mi hrozně designově líbí, na druhé je uživatelsky velmi přívětivé – na to, že je z konce dvacátých let. Řídí se prakticky jako moderní auto, klasické ovládací prvky jako řadící páka, pedály, volant se nacházejí na místech, na kterých jsme zvyklí i dnes. Kromě toho se na auto vyrábí většina náhradních dílů a dá se uservisovat. To třeba u našich předválečných automobilů neplatí, většina náhradních dílů se musí nechat vyrábět. V Americe víte, že vezmete katalog a součástku si objednáte. Těch aut je v Americe dochovaných opravdu hodně, navíc u Fordů to vymysleli tak, že díly na sebe vzájemně pasují, ať jde o vůz z roku 1928 nebo 1931.

Jak jste se k tomuto konkrétnímu autu dostal?

Bylo to poměrně jednoduché. Kamarád se věnuje dovozu aut z Ameriky, tak jsem mu řekl, co mám na srdci a oni mi ho sehnali. Udělali osobní prohlídku, poslali fotky a videa, vyřídili veškerou administrativu, proclení, naložení automobilu. Já jsem si pro něj akorát dojel do Německa do přístavu – protože jsem chtěl, jinak by mi ho přivezli až domů.

Jaký to byl pocit poprvé ho vidět naživo?

Bylo to jako rozbalování vánočního dárku. Samozřejmě každé auto vypadá na fotkách trošku lépe než v reálu, cesta přes oceán veteránům moc nesvědčí, protože v kontejneru je slaný vzduch, takže chromy trochu trpí. V autě byl ještě americký benzín a americká baterka, po otočení klíčku a sešlápnutí startéru hned chytlo a bylo schopné jet. Naložil jsem ho na odtahovku, doma udělal základní servis a bylo připravené.

Jak často ho vyvětráte?

Kdykoliv to jde, letos už jsme najeli 2 500 kilometrů. Obrážíme všemožné akce a když to jde, beru celou rodinu. Účastnili jsme se soutěže elegance historických vozidel v Roztokách u Prahy, 1000 mil československých, Pražské Veteran Rallye. Do toho mám ještě jiné veterány včetně motocyklů – člověk to musí střídat, což je časově náročné.

Jaké další veterány máte v garáži?

Z automobilů třeba Škodu Octavii z roku 1962 ve verzi super, která je čerstvě dodělaná po kompletní renovaci. K tomu mi rukama prošla desítka motorek, z těch zajímavějších kousků bych jmenoval Jawu 250 Special, Jawu Pérák, ze zahraničních britskou BSA model B33, krásný jednoválcový půllitr. Velký respekt mám dodnes před sajdkárou, na které se mi stala právě zmiňovaná nehoda, i když dnes opět stojí v garáži opravená.

Od letošního roku jste ředitelem závodu veteránů Zbraslav–Jíloviště. Jak jste se do této pozice dostal?

Jako aktivní člen Veteran Car Clubu Praha jsem se poslední tři roky dostal do organizačního týmu závodu, kde jsem se v rámci svých možností snažil vypomoci při jeho konání. Viděl jsem, že organizovat takovou akci není jednoduché, moje předchůdkyně Markéta Profeldová tomu podle mě obětovala veškerý volný čas, a patří jí za to velký dík. Závod hodně zvedla, posunula ho dál, udělala důležité rozhodnutí, že bude určený pouze pro předválečné vozy. Když se výbor spolku rozhodl, že je po devíti letech čas na změnu, jednomyslně se usnesl na tom, že to budu dělat já.

Letošní ročník, který se uskuteční první víkend v září, už je ve vaší režii. V čem bude jiný?

Spíš bych začal tím, co se nemění. Pro závod je důležité místo, které je stále stejné jako v prvních ročnících, jež se uskutečnily mezi lety 1908 a 1931 a činí ho jedním z nejstarších závodů do vrchu na světě. A je to jedno z mála míst na světě, kde se účastníci v historických vozech mohou svést právě v původních kulisách, byť původní trať začínala na zbraslavském náměstí a končila na úrovni dnešního vysílače na Cukráku. Kvůli výstavbě strakonické dálnice současný závod končí dřív, místo původních 6 600 metrů měří 4 400 metrů. Ty jsou ale v podstatě úplně stejné jako dřív co se týče počtu zatáček, stoupání, liší se jen povrch, původně to byla prašná cesta.

Dnešní účastníci stojí na stejném startu jako velká jména – ikona předválečného motorismu v Československu Eliška Junková, německý závodník Hans Stuck, štábní kapitán Vladimír Kučka nebo bratři Chladové. Když si vezmete dobové fotky a postavíte auto šikovně, můžete se vyfotit skutečně ve stejných místech. Jako další podobný závod, který dodnes kopíruje původní trať, mě napadá slavná Targa Florio na Sicílii.

Každý šéf chce přece jen do projektu vtisknout své myšlenky. Jaké jsou ty vaše?

Určitě chceme vyzdvihnout, jaké osobnosti se před válkou závodu účastnily. Také je důležité zdůraznit, že klání nebylo jen o automobilech, ale hodně i o motocyklech. Úroveň samotné akce chceme pozvednout do 21. století, tedy být vidět na sociálních sítích, vytvořit uživatelsky přívětivý web, a to i v angličtině, možnost přihlásit se na závod online, a nejen v den konání na startu. Řečeno moderním jazykem, je to společenský event, který má své klienty a ti vyžadují určitou úroveň služeb. Chceme, aby si účastníci odnesli skvělý zážitek po všech stránkách – od pohodlného přihlášení, přes závod samotný, po zázemí.

Co je pro vás organizačně nejnáročnější?

Jedna věc je, že musíte mít dostatek účastníků, aby to bylo divácky zajímavé, protože pak to bude zajímavé i pro partnery. Když máte partnery, máte peníze. Na letošní ročník jsem si musel shánět naprostou většinu partnerů nově, což byla výzva. Druhá věc je, že se celý závod koná v městské zástavbě, a aby to byla jízda pravidelnosti se vším všudy, tedy aby se dal měřit čas, uzavírá se trať pro veřejný provoz, což je finančně i organizačně velmi náročné. Jen uzavírka nás stojí zhruba 400 tisíc korun, které padnou na zábory, velké množství dopravních značek i městských pořadatelů, kteří stojí kolem trati.

Jaký je rozpočet akce?

Zhruba milion korun.

Účastníci nemohli přehlédnout to, že startovné se letos zvýšilo o sto procent, konkrétně z dvou na čtyři tisíce korun. Co jim nabídnete navíc?

Startovné platí pro dvě osoby, které mají zajištěný nejen start v závodě, ale i celodenní jídlo, trička, pamětní plaketu, bojují o trofeje. Bez zvýšení částky by závod ekonomicky nepřežil. I přes vyšší startovné počet přihlášených neklesl, na startovní listině máme 100 aut a 25 motorek. Přihlášených je třeba deset vozů Bugatti, a také dohromady asi pět strojů, které startovaly v původním závodě, což se nikdy předtím nepovedlo. Takže bude na co koukat.

Uvědomujeme si, že za vyšší finanční náklad musí účastníci dostat adekvátní službu. Naším cílem je, aby Zbraslav–Jíloviště byla jednou z nejprestižnějších akcí v republice, protože si to závod s takovou historií zaslouží.

Co se týče novinek pro účastníky, letos poprvé se mohou těšit třeba na to, že jakmile vyjedou kopec nahoru, přijde jim smskou naměřený čas. Principem soutěže pravidelnosti je to, že člověk jeden kopec dvakrát a rozdíl naměřených časů musí být co nejmenší. Bude to výhoda pro ty, kteří jedou závod poprvé a nemají ho tak naježděný. Jakmile dostanou první hodnotu, vědí, k čemu se mají přibližovat. Z toho důvodu budou poprvé v historii dopoledne i tréninkové jízdy na uzavřené trati.

O co se soutěží?

Závodíme o putovní pohár Elišky Junkové, dále máme program na druhý den pro mladší auta, pro veterány starší 30 let, což je vzpomínková jízda na Jiřího Kristiána Lobkowitze, což byl jeden z našich nejúspěšnějších předválečných závodníků, než se zabil na okruhu Avus. Letos budeme mít poprvé designové křišťálové trofeje z českolipské sklárny Evpas navržené přímo pro nás. Je to pro nás o symbolickém provázání s českými firmami. Ostatně naprostou většinu partnerů máme z oblastí Zbraslavi a Jíloviště, třeba veškerý catering je od místních firem. Komunitní přesah je pro nás důležitý, lidé z místa mají k akci vřelejší vztah. Snažíme se zapojovat místní spolky, být vstřícní k politické reprezentaci…

Představí se letos i účastníci ze zahraničí?

Máme přihlášky z Polska a Rakouska, do budoucna budeme hlavně skrze sociální sítě chtít cílit i na další. Historicky totiž na závod přijížděli účastníci z celého světa, jezdilo třeba hodně východních Němců. Chceme se dostat do zahraničních kalendářů veteránských závodů.

Jaký doprovodný program letos chystáte pro diváky?

Jako partner se vrací Autoklub České republiky, který v rámci doprovodného programu bude ukazovat třeba vyproštění osob z vozidla při nehodě nebo postaví dopravní hřiště pro děti na šlapacích autíčkách. Nebude chybět ukázka renovace veteránů, konkrétně moderní trendy v ochraně laků.  Chceme, aby měl závod i sociální přesah, proto spolupracujeme s Nadací Terezy Maxové, pro niž se nám podařilo dojednat dar pro děti z dětských domovů, konkrétně kurzy autoškoly, které by si jinak těžko mohly dovolit.

Jaké máte další plány do budoucna?

Kromě oslovení více účastníků ze zahraničí také chceme rozšířit nedělní program, který je určený pro širší škálu vozů. Zatímco na sobotní klání mohou pouze předválečná auta, na nedělní mohou všechna vozidla starší třiceti let – dnes už je veteránem i auto z roku 1995. Divácky atraktivní je pozorovat mezigenerační propojení, kdy společně jede třeba auto ze dvacátých a osmdesátých let. Organizačně je samozřejmě náročné připravit trasu tak, aby to zvládlo jak staré auto, tak to novější.

A co příprava další generace? Berete už na vyjížďky i své děti, jako to dělával váš dědeček?

Ano, moje tříletá dcera letos absolvovala Pražskou Veteran Rallye. Bylo to kouzelné a dospělý to těžko pochopí, ale ona si vzadu na sedadle lehla a spala. Nejvíc si užívá, že nemusí ve veteránu sedět v autosedačce, což legislativa umožňuje. Snažím se dětem lásku ke starým autům předávat, protože pokud to nemají vštípené z rodiny, pak jsou pro ně historická vozidla jen exponátem v muzeu. A pro mě není nic hezčího než stroje v pohybu.