S novinářkou a kurátorkou Evou Slunečkovou o neutuchajícím nadšení pro design, hledání talentů i výzvě jménem rodičovství.

Patří mezi největší české popularizátorky designu a její profesní záběr je pozoruhodný. Nejenže vede českou edici magazínu ELLE Decoration o interiérovém designu, umění a architektuře, ale pravidelně připravuje i časopis Spacial pro českou sklářskou firmu Lasvit.

K tomu vydává vlastní newsletter Design Filtr, v němž upozorňuje na nové výstavy, kolekce nebo talenty. Právě designérským nadějím se věnuje i v rámci Designbloku, kde pomáhá vybírat výjimečné studentské práce, které neúnavně jezdí obhlížet do škol po celé republice.

„Mrzí mě, když si jdou lidé koupit vázu do řetězce a nehledají ji nejdřív u českých designérů. Prolamovat bariéry mezi tvůrci, kteří svým odstupem leckdy budí dojem určité nadřazenosti, a veřejností, považuji za svoje poslání,“ říká Eva Slunečková, která mimo jiné loni v rámci Designbloku připravila Art House zaměřený na sběratelský design a předloni zazářila s projektem Made by Fire, který nabídl ohromující výběr českého skla, porcelánu a keramiky a představil se i v muzeu Triennale v Miláně.

Co nebo kdo vás přivedl k zájmu o krásné věci?

Vliv určitě mělo to, že jsem se narodila v Karlových Varech. Můj táta dlouho pracoval pro sklárnu Moser, takže měl ke krásným věcem a událostem velmi blízko. Máma zase působí v porcelánce G Benedikt a obecně má k vybrané estetice velmi blízko. Naše domácnost byla vždy svým způsobem výstřední a originální, dodnes bavím kamarády tím, že rodiče mají doma černou i pračku. Máma je zastánkyně minimalismu, preferuje čisté plochy s pár kousky, které jsou v interiéru zdůrazněné. Také skrze ni jsem si našla cestu k interiérovému designu, i když moje pojetí je víc eklektické.

Studium teorie a dějin umění pro vás pak byla jasná volba?

Byla to jedna z voleb, uvažovala jsem i nad estetikou a pár dalšími obory. Nakonec jsem šla studovat dějiny umění do Českých Budějovic, což bylo skvělé rozhodnutí, protože obor vede fantastický člověk – umělecký historik a kurátor Hynek Látal. Jeho přístup se v mnohém liší od pražských a brněnských škol – naučí vás přemýšlet, ne biflovat se postavení a druhy madon. K tomu stáž v atypickém Domě umění u Michala Škody a láska k současnému umění byla na světě.

Na magistra jste ale zamířila na UMPRUM.

Zkusila jsem to a nějakým zázrakem to vyšlo, brali tehdy na teorii přibližně osm lidí. Bez nadsázky mi to změnilo život. UMPRUM je alma mater ve všech svých významech. Není to jen škola, ale především komunita, ze které čerpáte celý život. Většina lidí, co se pohybuje v současném umění a designu, byla s touto školou alespoň krátkodobě v kontaktu, buď formou stáže nebo celého studia. Je to stále nejdůležitější škola zabývající se uměním a designem u nás, tady to všechno klíčí a vyrůstá.

Kudy vedla cesta od teorie designu k vašim současným aktivitám, které se ho snaží co nejvíc přiblížit veřejnosti?

Nejdřív jsem se zaměřovala na volné umění. Diplomovou práci jsem dokonce psala o performativním umění, což je velmi specifická forma uměleckého vyjádření, která existuje jen v určitý okamžik a pak mizí v nenávratnu.

Až posléze, ke konci studia, jsem si čím dál tím více přicházela na to, že teorie umění má tendenci se velmi uzavírat do svého vlastního světa. Často existuje sama pro sebe a akademickou komunitu.  Hledala jsem větší kontakt s veřejností a běžným životem a tak jsem se dostala k designu.

Musím říct, že mě hodně naučily a ovlivnily mé vidění světa designu silné ženy. Za prvé to byla Ingrid Lermen, která na své platformě www.insidecor.cz vytvářela encyklopedii designu dostupného v Čechách a publikovala autorské články na vysoké úrovni. Pak Karolína Hůlová, někdejší srdce a mozek časopisu Marianne Bydlení a ELLE Decoration, která ve mně spatřila potenciál, Ivona Petružálková, brilantní produkční a šedá eminence časopisů ELLE, Esquire nebo Harper‘s Bazaar a stylistka Klára Tománková, se kterou v mnohém sdílíme podobný pohled na krásu a důležitost řemesel.

Dnes se věnujete hlavně popularizaci designu a váš záběr je obdivuhodný. Na čem všem pracujete?

Nezpomalila jsem ani po narození dítěte a když se zpětně ohlédnu, loňský rok byl pro mě hodně náročný. Musela jsem v prosinci odjet odjet pryč, abych to vše vstřebala a odzrcadlila si to.

Vedu českou edici magazínu ELLE Decoration o interiérovém designu, umění a architektuře. Jde o čtvrtletník, pro který připravuji veškeré materiály, vedu celý tým se spoustou externistů, což je o něco náročnější na komunikaci a distribuci práce. Dělám vše od vyhledávání konkrétního produktu po plánování velké story nebo psaní textů, všechny nápady uvnitř jsou moje. S redakcí ELLE sdílím art direktora, editorku a samozřejmě šéfredaktorku ELLE, kteří mi pomáhají a dávají mi feedback.

K tomu jsem loni už počtvrté připravila časopis Spacial pro českou sklářskou firmu Lasvit, který přibližuje hodnoty a přesahy jejich produktů a myšlenek. Jde o mezinárodní publikaci vycházející jen v angličtině, distribuuje se přímo architektům, designerům a klientům, kterým pomáhá v budování komplexní představy o Lasvitu.

Podílíte se také na aktivitách Designbloku.

Poměrně čerstvě jsem v programové radě Designbloku a loni jsem také pracovala na projektu Art House, což je sekce festivalu zaměřená na sběratelský design, tedy věcem na hranici volného umění a designu. Přijde mi nesmírně inspirující hledat u předmětů další funkce a vrstvy. Na tento Art House nazvaný Naše zahrada jsem oslovila čtrnáct autorů z Česka, Slovenska a ze zahraničí. Největší hvězdou byl polský designér Marcin Rusak, který skrze rostliny zkoumá různé společenské otázky. Vytváří kabinety, v kterých jsou zatavené květiny, jež časem vadnou, a u toho si pokládá otázky ohledně memento mori, konečnosti života, které nabízejí spousty interpretací. Jsou to mimořádně hodnotné a také drahé sběratelské kusy vyráběné na míru. Pro mě to bylo mimořádně inspirativní a zároveň náročné období vzhledem k tomu, že mám zároveň malé dítě, o které chci pečovat. Na sklonku minulého roku jsem měla intenzivní pocit, že se rozpínám do všech stran a pokud to takhle půjde dál, tak něco praskne. Tak jsem se namísto toho raději rozhodla zpomalit.

foto: Ondřej Holub

Výstava Naše zahrada proběhla v Uměleckoprůmyslovém muzeu v rámci sekce Art House na loňském Designbloku. Představila práci 14 evropských autorů a autorek pohybujících se na hranici designu a umění. Architektonicky ji zpracovalo duo My dvě Moniky Matějkové a Veroniky Watzkové. Pro velký úspěch muzeum výstavu o týden prodloužilo.

Mimo to také vydáváte vlastní newsletter Design filtr, kde představujete vlastním pohledem zajímavé počiny nebo akce. Proč jste se do něj pustila?

Jsem na volné noze a ať už pracuji pro ELLE Decoration, Lasvit nebo UMPRUM, stále si musím hlídat úhel pohledu. Každé médium, firma nebo instituce má svá pravidla, představy a limity. Chtěla jsem vytvořit projekt, kde můžu volně uplatnit i svůj vlastní pohled. Zároveň si chci budovat svůj vlastní brand „Eva Slunečková“ a tohle je způsob, jak vyniknout a také popularizaci designu demokratizovat – newsletter je zdarma a psaný neformálním jazykem. Stačí se zaregistrovat na mém webu a začne vám chodit do schránky. Aktuálně ho odebírá na 1500 lidí. Za vším, co v něm doporučuji, si stoprocentně stojím. Sama ty věci používám, na výstavy chodím a na výlety jezdím. Je to zkrátka projekt, ve kterém se mohu realizovat a zároveň ho používat jako rozcestník aktivit.

Co designového vás naposledy ohromilo?

Hluboce se mě dotkly keramické vázy od ukrajinské autorky Mashy Revy, které byly také součástí Art Housu. Mají tvar hlavy s otvory, do nichž se aranžují květiny. Je to jednoduchý, ale velmi vrstevnatý nápad.

Na tom objektu mě baví, že ikdyž se nechcete zajímat o další významy, jde o krásný kus a zajímavý způsob aranžování květin. Obstojí sám o sobě, což mi přijde důležité. Teorie umění a designu se totiž často soustředí na obsah, ale ne na obal, který je v dnešním vizuálním světě až fetišizovaný a nesmírně podstatný – vše se dnes točí kolem obrazů, stačí se podívat na sociální sítě. V době krátkých pozorností mají lidé pár vteřin na to něco zavnímat, a je důležité, aby je produkt zaujal sám o sobě. Pokud ale máte vůli a chcete se ponořit do významů hlouběji, tak má váza stále co nabídnout – Masha v ní pracuje s ukrajinskou hlínou, sochá z ní defacto ruiny vlastní země a nechává v nich vzklíčit nový život v podobě čerstvých květin proplétajících se naskrz. Je to až dojemný předmět.

Co vás baví na rukavicích Engelmuller?

Líbí se mi usilování o obnovu řemesla ve stylovém formátu spojeném s retro stylem. Kamarádi mi říkají, že jsem stará duše a s tou Engelmuller hodně rezonuje.

Na předloňském Designbloku jste také zazářila s rozsáhlým projektem Made by Fire, který nabídl největší výběr českého skla, porcelánu a keramiky novodobé historie Česka. Jak ho s odstupem hodnotíte?

Byl to velkolepý projekt z mnoha důvodů. Pro mě osobně z hlediska pokročilého těhotenství, v němž jsem ho tvořila. Zároveň to byl největší kurátorský projekt, na kterém jsem dosud pracovala. Jsem pyšná, že jsme to zvládli dotáhnout v takovéto podobě, protože jsme na to měli skutečně málo času. Projekt jsme získali v září a už v dubnu se prezentoval v muzeu Triennale v Miláně během největšího veletrhu designu Salone del Mobile, poté se přesunul na Designblok na Pražský hrad.

Momentálně se expozice nachází v Moravské galerii v Brně, kde bude k vidění do začátku září a všechny na ni srdečně zvu. Dostala tam daleko větší prostor oproti Milánu nebo Praze. V Brně se odehrává na dvojnásobné ploše, najdete na ni na sedmdesát autorů od studentů po zvučná jména, jakými jsou Rony Plesl, Maxim Velčovský nebo Lucie Koldová. Instalace je interaktivní, vybízí k akci a přemýšlení nad hodnotami souvisejícími s udržitelností výroby skla a porcelánu a očekáváním, která od nich máme. Jsem opravdu pyšná a vděčná, že jsem se na takto zásadím projektu mohla podílet.

Je to vůbec nejobsáhlejší přehlídka současného českého autorského skla a porcelánu po revoluci.

Upozorňujete i na designérské talenty a často je zařazujete do časopisu ELLE Decoration i Design filtru. Koho z mladých podle vás stojí za to sledovat?

Nemám věšteckou kouli, ale občas samozřejmě člověk zavětří výjimečný způsob přemýšlení nebo způsob provedení. Jmenovala bych Ivo Jedličku a jeho projekt Cooking the Craft, v němž se spojil s šéfkuchařem Františkem Skopcem z Um Národní a společně v rámci instalace Cirque Menu na Designbloku vytvořili zážitkovou večeři, která působila skutečně na všechny smysly.

Velký talent má také výtvarnice Karolína Kučerová, skláři František Jungvirt, Johan Pertl nebo Tomáš Kučera či mladí fotografové jako jsou Eda Babák či Apolena Typltová. Poslední ze jmenovaných teprve studují, ale kvalita jejich fotografií je už teď velká.

Do jisté míry za svůj objev považuji i výtvarnici Lucii Rosickou, jejíž textilní objekty mě bavily od spatření na klauzurách na Akademii výtvarných umění několik let zpátky. Ihned jsem její díla zařadila do editorialů a začala je propagovat, kde jsem mohla. Dnes vystavuje v prestižních galeriích, její obrazy jsou součástí významných kolekcí a nedávno si vysloužila i ocenění Forbes 30 pod 30.

Na která místa plná designu se v Česku ráda vracíte?

Krása a design se dá najít leckdy i na místech, kde byste je nečekali. O to věší radost mi takový objev udělá. Třeba do Benešova se pravidelně vracím do Muzea umění a designu. Ve městě, kde chybí kavárna s výběrovou kávou a dobrá restaurace, funguje neuvěřitelná instituce, kde dělají velmi progresivní výstavy.

Ráda jezdím i do Moravská galerie v Brně, která je pro mě lídrem toho, jak se design má vystavovat a v Česku nemá konkurenci. Spousta muzeí by si u nich mohla vzít příklad.

A pak také ráda chodím na UMPRUM. Pravidelně se sem vracím na klauzury a diplomky, na kterých zpravidla objevím nějaký nový talent. Zní to pragocentricky, ale na ostatních školách v republice, kam se také jezdím dívat, to skutečně nebývá tak silné.

Prozraďte, jaké life hacky používáte k tomu, abyste kromě všech svých aktivit zvládla pečovat o malého synka? 

Mým největším life hackem je dobrý partner, protože si péči dělíme zcela otevřeně padesát na padesát. Loni si dokonce vzal na půl roku sabatikl a staral se tři ku dvěma on. Hodně mi to pomohlo, protože jsem tím pádem měla tři pracovní dny (a mámy vědí, že i půl den udělá velký rozdíl!). I tak jsem si připadala, že se snažím nacpat obsah dvou krabiček do jedné, a pořád se divila, že to neustále někudy teklo. Letos si ordinuji méně aktivit a lépe si je vybírám. V tomhle ohledu se toho mám ještě hodně, co učit snadno se nadchnu a chtěla bych dělat vše.

Alfa a omega je i má skvělá osobní asistentka Jitka Smolíková. To je můj velký life hack. Pomáhá mi takřka se vším – od rešerší po texty, přes maily až po produkci focení. Až s Jitkou jsem našla balanc a hodlám si ho udržet!

Důležitá je také efektivita. Během let ve vedení časopisu jsem se naučila empatii a způsobu vedení rozhovorů tak, abych dokázala s člověkem lépe komunikovat a byla efektivní v tom, co od něj potřebuji a všichni jsme byli s výsledkem spokojení.

Za podstatné považuji i to, že o víkendu a po večerech nepracuji, ale odpočívám. Když je toho hodně, jdu si spíš zacvičit jógu nebo do kina na film, než se snažit tu masu úkolů honem zvládnout. Člověk nutně potřebuje volno, jak se říká: aby bylo něco, tak musí také být nic.