Interview si také můžete poslechnout v audioverzi:

S šéfkou hodinářské firmy Prim Barbarou Uher Hankovou o tom, co jí dal do života tenis, o ukončení čtvrt století soudních tahanic a o pohledu do budoucna.

Pětadvacet let se táhly spory o používání legendární české značky hodinek Prim. Ty se vyráběly jak v původním sídle značky v Novém Městě nad Metují, tak ve Frýdku-Místku. Právě majitel druhé jmenované továrny Petr Hanko udělal za nepřehlednou situací loni v červnu tečku, když konkurenční podnik koupil (od skupiny CSG patřící nejbohatšímu Čechovi Michalu Strnadovi) a obě firmy sloučil.

V čele Primu stojí jeho dcera Barbara Uher Hanková, která už předtím sedm let vedla frýdecko-místeckou továrnu. Někdejší špičková tenistka, která získala vysokoškolský diplom ve Velké Británii a tamtéž sbírala pracovní zkušenosti v luxusním hotelu May Fair, má pro značku jasnou vizi.

Kudy se bude ubírat nová kapitola legendárních Primek?

Pro mě bylo spojení obou firem splněným snem, konečně už nebudeme muset odpovídat na otázky typu: A který Prim jste? Odpadl nám s otcem také celoživotní sevřený žaludek ze soudů, které kvůli používání značky probíhaly. Většina lidí si asi nedokáže představit, čím jsme si procházeli. Osobně jsme na soudech seděli, já trávila čas v archivech a dohledávala historické souvislosti. V den podpisu nastala úleva, konečně můžu značku posouvat tam, kam bych ji jednou chtěla dostat a to bylo pro mě nejdůležitější.

Co pro vás bylo po této akvizici největší výzvou?

Výrobu hodinek dobře znám, ať od nás z Frýdku, nebo od subdodavatelů ze Švýcarska, Německa, Číny, Hongkongu, Malajsie. Výzvou bylo dostat na svoji stranu zaměstnance firmy, která proti nám 25 let brojila, lidé nevěděli, co očekávat. Ale já jsem pozitivní člověk, mám vizi, kterou chci Prim vést. Chci, aby hodinky byly stále pro lidi, ale abychom zlepšili produkci, kvalitu některých našich komponentů.

Podstatné pro mě bylo si s lidmi sednout, začít se s nimi bavit a trávit čas. Žiji na třech místech: ve Frýdku-Místku, Frankfurtu nad Mohanem, kde můj manžel hraje profesionálně hokej, a Novém Městě nad Metují. Jezdím každý týden tam a zpátky, což je náročné, ale patří to k tomu. Potřebuji hledat cesty ke zlepšení, a to je možné jenom díky lidem, kteří tam jsou.

Jak vás lidé v Novém Městě přijali?

Vždy je to o lidech a je fér si přiznat, že někteří z té cesty odešli. Když koupíte firmu, je takový průběh běžný. Teď po roce jsme měli první společnou celofiremní akci v Beskydech, kdy lidé viděli, že jsme rodinná firma, a ne někdo, kdo sedí nahoře na židli, neví, co se děje ve výrobě nebo v zákulisí. Jsem ve firmě hodně aktivní, sleduji maily od základů, chodím na schůzky, trávím čas se zaměstnanci i zákazníky.

Samozřejmě kultura Frýdku-Místku a Nového Města je jiná, jsou to odlišné kraje, na druhou stranu na obou stranách jsou strašně fajn lidé. Snažíme se je propojit, aby se v obou závodech navštěvovali, protože bez toho to nejde. Některé změny – jako nový kamerový systém nebo nové nastavení řízení výrobních kapacit – se v Novém Městě určitě nelíbí. Každá změna bolí a to platí pro oba závody. Když zavedete nový systém nebo proces, vždycky u lidí narazíte na to, že se změně snaží odporovat, protože to dosud dělali jinak. Ale je úkolem mě a týmu, abychom věci zlepšili, ne zhoršili nebo zkomplikovali. Je to o tom podívat se na věci ze všech úhlů.

Nejčastější chybou v týmech je komunikace. Někdo očekává, že za něj někdo něco udělá, ale on to neudělal. Tok informací není předaný a vznikají zbytečné chyby. Snažíme se najít správný klíč k tomu, aby to fungovalo, vizí postupného zefektivňování výroby a toků informací z obou měst. Není jednoduché mít jeden díl v jedné továrně a druhý díl v druhé. Vypadá to jednoduše, ale pořád je to logistika a za ní lidé, kteří spolu musí umět komunikovat.

Můžete přiblížit, co se vyrábí v kterém závodě?

Oba závody se navzájem doplňují. V Novém Městě nad Metují probíhá především strojní výroba komponentů, výroba dílů strojkoviny, kompletace in-house kalibrů a pouzdření hodinek. Dokážeme si také vyrábět vlastní číselníky, které se následně dokončují jak v Novém Městě, tak ve Frýdku-Místku. Jeden kus hodinek tak během své výroby často putuje mezi oběma provozy, protože každý z nich má své specifické know-how.

In-house kalibry kompletují hodináři v Novém Městě, ale pokud to půjde a díly budou připraveny tak, aby je mohl kompletovat i hodinář ve Frýdku, tak to tak bude. Švýcarské a japonské strojky pak zařazujeme podle aktuálního vytížení výroby mezi oba závody. Nejde ale jen o kapacity. Hodinářská práce vyžaduje obrovskou koncentraci a rutinu je potřeba přirozeně střídat. I proto necháváme hodináře pracovat na různých typech zakázek, aby si udržovali motivaci i potřebnou pestrost práce.

Laserové technologie i tamponový tisk máme v obou provozech, liší se pouze některé používané materiály a barvy. Stejně tak zvládáme v obou závodech některé broušení i leštění. Po spojení obou firem ale přemýšlíme nad tím, jak jednotlivé činnosti co nejlépe rozdělit, abychom zbytečně neduplikovali práci a dokázali využít silné stránky každého závodu.

Ve Frýdku-Místku dnes pracují čtyři hodináři, v Novém Městě nad Metují dalších osm, spolu s několika externími specialisty. Celkem se tak na výrobě podílí zhruba dvanáct hodinářů. To je číslo, které si mnoho lidí neuvědomuje. Pro srovnání – i některé světové značky mají překvapivě malé týmy hodinářů. O to víc je vidět, jak velký podíl ruční práce, zkušeností a lidské preciznosti je stále součástí výroby našich hodinek.

Jak těžké je v dnešní době v Česku sehnat hodináře?

Je to velmi těžké. Hodinářů je v Česku dlouhodobě nedostatek a kvalitních ještě méně. Na druhou stranu se čas od času objeví lidé, kteří v hodinářství objeví skutečnou vášeň. A právě na nich je vidět, že tohle řemeslo se nedá dělat jen jako zaměstnání – člověk ho musí chtít opravdu pochopit.

V České republice je v podstatě jediná střední škola v Jihlavě, která nabízí hodinářský obor s maturitou. Vedle toho pořádá také víkendové kurzy pro dospělé, kde si mohou lidé vyzkoušet, co hodinářské řemeslo skutečně obnáší. A právě tam si mnozí uvědomí, že nejde jen o skládání hodinek.

Každý hodinář začíná od základů – od budíků a hodin. Teprve potom přicházejí na řadu náramkové hodinky a práce s těmi nejmenšími součástkami. Je to dlouhá cesta. Nestačí být jen manuálně zručný. Hodinář musí rozumět tomu, jak celý mechanismus funguje, co způsobí sebemenší zásah, proč je důležité správné mazání nebo jak se jednotlivé komponenty vzájemně ovlivňují. Je to kombinace řemeslné preciznosti, trpělivosti a technického myšlení.

Najít takové lidi je dnes opravdu složité. A když už je vychováte, často o ně soupeří další zaměstnavatelé – od autorizovaných servisů švýcarských značek v Praze až po firmy v zahraničí. O to důležitější je vytvořit prostředí, kde mohou dál růst a mají chuť zůstat.

Jak se inovuje tak tradiční obor jako hodinářství?

Teď jsme byli ve Švýcarsku na veletrhu EPHJ, kde jsme viděli způsoby zlepšování, automatizace strojů, ulehčování práce. Bude to čekat i naši manufakturu. Švýcarské továrny jako Rolex nebo Zenith mají v dnešní době robotizovanou výrobu, kdy skoro 80 procent výroby dělá stroj. Hodináři pak kontrolují jen technické věci.

Stroje ulehčí práci, kde není přidaná hodnota. Oborem sám pro sebe je leštění, kdy se dodává punc finálního lesku na zapouzdření nebo tahu. Je to ruční práce, která trvá nejdéle, a mladí lidé se nehrnou do toho, že by chtěli osm hodin sedět za lešticími pastami a leštili pouzdro k dokonalosti. Teď na výstavě jsem viděla robotické ruce, které dokáží z 90 procent pouzdra vyleštit tak, že ruční práce už tkví jenom v té dokonalosti. Člověka pak můžeme využít jinde, třeba na broušení a leštění ručiček, kde má přidanou hodnotu.

Máte v plánu zachovat i nadále oba závody?

V plánu to určitě je. Uvidíme, kam se Prim dostane za pět až deset let. V tomto horizontu bych chtěla postavit novou továrnu v Novém Městě, halu plnou výrobních automatizovaných procesů, které by splňovaly podmínky švýcarských továren. Naše sídlo v Novém Městě je původně správní budova Chronotechny, tedy určená pro administrativu, ne pro výrobu.

Podle čeho se rozhodujete o vytvoření limitovaných edicí hodinek?

S produktovým ředitelem a vývojářským týmem se díváme na jubilejní roky, které nás čekají. Jako firma s dlouholetou tradicí můžeme také sahat do veliké sbírky našich vlastních historických hodinek a inspirovat se. Naše limitované edice tedy odráží výročí Československa, České republiky, významných osobností jako olympioniků, prezidentů. Pokud produkt spojíte s příběhem, je to o to zajímavější a hezčí, designér se má čeho chytit. Příběh hodinky prodává. Příští rok nás čeká výročí hodinek Diplomat, což se promítne do naší nové kolekce. Letos to byl Orlík.

Kromě běžných produktových řad vyrábíte i limitované edice. Která byla nejúspěšnější?

Loni v listopadu byla Orlík Respekt o 60 kusech vyprodaná do týdne. Šlo o repliku původního modelu z 60. let, kdy jsme sehnali původní tyčovinu a materiál, a edice se velmi líbila. Současná edice Meteorit, která je v prodeji, má také úspěch. Je to první Orlík, který jsme vytvořili na našem vlastním tahu, na což jsme dlouho čekali. Edice Dakar byla vyprodaná většinou do sedmi pracovních dní, olympijské kolekce se sportovci připravované na danou olympiádu se také líbí.

Kdo stojí za designem?

Na designu se u nás podílí více lidí. Dlouhodobě spolupracujeme s externím designérem Lukášem Tanečkem, se kterým vznikla řada našich modelů a limitovaných edic. Zároveň máme dva vlastní designéry – jednoho ve Frýdku-Místku a druhého v Novém Městě nad Metují.

Design ale nikdy nevzniká izolovaně. Je to spolupráce designérů, produktového ředitele, obchodního týmu, hodinářů, technologů a v neposlední řadě i moje. Každý návrh prochází diskusí z pohledu estetiky, výroby, technických možností i obchodního potenciálu. Jedna věc je vytvořit krásné hodinky a druhá je pochopit, co skutečně chce trh. Hodinkový svět se dnes například vrací k menším průměrům pouzder. Mezinárodně jsou velmi populární velikosti kolem 39 nebo 40 milimetrů. Když se ale podíváme na naše prodejní data, český zákazník u pánských hodinek stále nejčastěji sahá po průměru 42 milimetrů, někdy i větším.

Naším úkolem proto není slepě následovat trendy ani dělat jen to, co se právě prodává. Snažíme se hledat rovnováhu mezi vlastním designovým rukopisem, technickými možnostmi výroby a tím, co naši zákazníci skutečně chtějí nosit. Právě v tom je podle mě dobrý produktový design – nevzniká jen na papíře, ale respektuje výrobu, značku i člověka, který bude hodinky nosit.

Kdo jsou dnes vaši zákazníci?

Spojením obou značek se portfolio velmi rozšířilo. Hodinky s kalibrem vyrobeným u nás, tedy tradičně v Novém Městě, stojí kolem 80 až 150 tisíc korun, takže jde o náročnější klientelu. Jsou to lidé, kteří se v hodinkách vyznají, kupují je jako investici pro sebe, někoho z rodiny, třeba jako generační dar, který v rodině zůstane.

Naše nové motto zní: Pro lidi, co něco umí. Jsem zastáncem toho, že dobré a pěkně udělané hodinky nemusí vždy stát 150 tisíc, protože jsou mezi námi i lidé, kteří nelpí na tom, aby hodinky obsahovaly in-house kalibr. Dobrým příkladem jsou ženy, které chtějí doplněk nebo šperk a je jim často jedno, jak přesně hodinky fungují.

Škálu máme opravdu širokou. Hlavní cílovou skupinou jsou dnes muži 30+, u těch dražších muži 50+. Důležité jsou pro nás i firemní zakázky. Buď jde o individuálně vyrobené hodinky na míru, kdy dokážeme hodně rychle během tří nebo pěti dnů vytvořit jeden kus s číselníkem podle vlastní konfigurace. Nebo jde o větší firemní zakázky, kdy majitel firmy nebo marketingový tým zadá výrobu třeba padesáti nebo sto kusů hodinek, například k výročí firmy, které pak darují svým partnerům nebo zaměstnancům. To nás hodně baví. Takové speciální hodinky jsme vyráběli například pro Budvar, Plzeňský Prazdroj nebo ČSA.

Nakolik u vašich zákazníků hraje při nákupu Primek roli určitá nostalgie?

Hraje velkou roli. Primky zná celá generace právě díky tomu, že je měl v šuplíku dědeček, babička nebo prababička. Tradice je pro nás benefitem oproti komukoliv, kdo v dnešní době začíná. Zákazníkům se líbí, že firma stále existuje, ustála výzvy jako dobu komunismu i zmíněných 25 let sporů po revoluci. Kromě nostalgie se ale snažíme cílit i na mladší generaci, protože lidé mladší dvacet let často netuší, co byl Prim. Proto máme v nabídce i dětské kolekce hodinek, aby prarodič mohl koupit vnučce nebo vnukovi první hodinky Prim, jak se to vždy dělalo. Může mu na hodinky jako vzpomínku nechat vygravírovat věnování nebo jméno.

Dříve jste na vysoké úrovni hrála tenis, díky kterému jste získala i stipendium na univerzitě ve Velké Británii. Cítíte, že se vaše návyky ze sportu projevují i v byznysu?

Hrála jsem ve stejném ročníku jako Kvitová a Plíšková, ale viděla jsem, že mě tenis neuživí, proto jsem se vydala studovat. A právě díky tenisu jsem hrála v Anglii tři roky na nejvyšší pozici.

Tenis mi otevřel dveře do světa a dal mi dril. Od sedmi let jsem trénovala pětkrát týdně, o víkendech mistráky, zápasy, turnaje, v létě tenisové kempy. Bavilo mě to, nebylo to žádné nucení, ani moji rodiče nebyli nijak přemotivovaní. Ale pro mě to znamenalo jisté odříkání, kdy kamarádi mohli ven a já měla od rána do večera tréninky. Naučilo mě to držet emoce na uzdě, naučit se s nimi pracovat. Určitě jsem byla emotivní hráč, kterého rozbrečí, že prohraje. Ale nemůžete na kurtu v sedmnácti rozmlátit raketu.

Čtyřhry mi daly umění spolupráce. Spoléháte se na někoho, s kým hrajete buď celou sezonu, nebo se střídáte. Musíte si věřit, musíte umět odpouštět, pochopit, že ne každá věc se dá vyhrát. Díky tenisu jsem dostala základ toho, jít si za něčím, vědět, že bez dřiny a obětí výsledky nepřijdou. V podnikání a byznyse je to totéž, práce za tím je denní. Teď jsem byla dva týdny na dovolené, ale nemohla jsem si dovolit položit telefon na celou dobu. Ale jsem workoholik, takže mi to asi nevadí.

Během studií i po nich jste pracovala ve slavném londýnském hotelu May Fair. Co vám dala tato zkušenost?

Naše rodina už předtím provozovala hotely v Beskydech, kde jsem dělala brigády, proto pro mě bylo přirozené hledat si prázdninovou práci v tomto oboru. Ve druháku jsem přišla do londýnského May Fair Hotelu, že bych chtěla na stáž, protože se mi v té době nechtělo na prázdniny domů. Nabídli mi klasickou první práci od leštění příborů, číšničinu v nově otevřené restauraci, poté mě přehodili do baru.

Po prázdninách jsem tam jezdila ze školy pracovat o víkendech a po třeťáku jsem měla to štěstí, že jsem se seznámila s majitelem, který v hotelech byl denně, a nabídl mi práci při otevírání nového hotelového baru. Otevřela jsem ho, poté jsem ho částečně řídila jako floor manažerka. Chtěla jsem se posunout, dostala jsem pozici, kdy jsem se podílela na vyvíjení nového rezervačního systému. Měla jsem na starosti řízení rezervací pro třináct restaurací a barů. Velmi mě to bavilo, neměla jsem důvod vracet se domů.

Ale po čase jsem viděla, že mě potřebuje náš rodinný byznys v Česku. Otec otevíral nový hotel v Beskydech, tak jsem mu začala pomáhat. Věděla jsem, že dlouhodobě bych chtěla dělat sama pro sebe, do toho jsme se dali dohromady s mým současným manželem, proto jsem se rozhodla vrátit. Hotelnictví a Londýn jsou moje srdcovky, každý rok se tam vracím a mám dveře otevřené. Moje londýnské zkušenosti navíc mohu znovu uplatňovat v našem rodinném hotelovém byznysu, naposledy třeba při rekonstrukci hotelu Ráztoka pod Pustevnami a restauraci TOK.

Prozradíte na závěr, jaké hodinky nosíte vy sama?

Osobně mám jenom Primky, kolekci asi dvaceti kousků. Vždycky testuji první kusy, zajímá mě, jak se nosí a jestli tam není nějaký problém. Nejčastěji volím tenisovou edici, Diplomaty, dámské Orlíky z damašku, zítra si budu brát nové Spartaky na otestování. Strašně se mi líbí, je to taková fresh kolekce. Ideální na léto.