Se sběratelem a dovozcem veteránů Jiřím Sudíkem o tom, zda jsou stará auta dobrá investice, o jeho vášni pro art deco i o tom, který vůz by nikdy neprodal.

Svérázný Jiří Sudík je podnikatel tělem i duší. První dílnu na opravu aut si otevřel už na vysoké škole, hned po revoluci začal podnikat. V Průhonicích u Prahy postupně vybudoval rozsáhlé automobilové království Pyramida, kde dnes najdeme zastoupení značek Seat, Renault, Dacia, Cupra, sportovních vozů Renault Alpine nebo motorek Yuki, ale také autoservis, prodej ojetých aut, náhradních dílů či příslušenství. V jeho kanceláři s výhledem do autosalonu Seat i na ikonickou skleněnou pyramidu se scházíme v deset ráno, kdy si dopřává pravidelný pomerančový fresh a kávu, které jsou nedílnou součástí jeho pracovního dne. Hned za zdí se nachází obří garáž, ve které stojí na pět set veteránů, jež jsou jeho velkou vášní. Tahle sbírka patří rozhodně k největším u nás.

Jak často se v některém z veteránů projedete?

Zrovna dneska jsem jedním přijel do práce. Jak to počasí dovolí, tak sedám do starého auta. Takže zhruba od dubna do září. Letos díky teplému podzimu ještě déle.

Máte nějakou srdcovku?

To je podobná otázka, jako když se mě někdo zeptá, kolik jsem měl ženských (smích). Srdcovou značku nemám. Nebo jak se to vezme… Spíš bych řekl, že mám oblíbená auta, ale třeba je ani nevlastním. Mám rád auta z konce třicátých let, styl art deco. Třeba francouzské značky Delahaye nebo Delage, ty považuji za vrchol umění. A doma je nemám. Mám rád Mustangy, Ferrari, nebo art decový Auburn Speedster 850. Líbí se mi vlastně každé, které zrovna řídím.

Podle jakého klíče sbírku budujete?

Nikdy jsem ji nekoncipoval stylem, že bych chtěl všechna auta od jedné značky. Mám mix drahých investičních aut, ale i levných, které pro mě mají podobnou hodnotu v tom, že se mi prostě líbí. Můj syn se mě vždycky ptá, které auto nikdy neprodám. Byl by to asi Mustang z roku 1968. Toho bych prodat nedokázal.

Máte nějaký limit pro počet aut?

Sbírka už je uzavřená. Teď se zaměřujeme na to, abychom všechna uvedli do provozuschopného stavu. A budeme ji naopak redukovat, máme víc aut, než je zdrávo. Pět set aut není možné oservisovat a ojezdit. Chceme to snížit na nějakých tři sta.

Pojďme se přesunout k byznysu. Jaké byly začátky vašeho automobilového impéria?

Podnikat jsem začal v roce 1989. V druhém ročníku na strojárně ČVUT jsem si udělal živnost na opravy aut a vysokou školu jsem končil se šesti zaměstnanci. Dělal jsem denní studium, takže jsem ráno vstával v šest. Pak jsem v dílně, kterou jsem měl v garáži u nás na zahradě, rozdal klukům práci a šel do školy. Odpoledne jsem se vrátil, zkontroloval to a zkasíroval zákazníky. Na konci vejšky jsem jezdil v Opelu Omega, v lepším autě, než měl rektor. 

Po škole jste se do podnikání, předpokládám, pustil naplno.

Chvíli jsem pokračoval v té dílně, potkal jsem člověka, který v Praze provozoval velkou taxislužbu a začal jsem pro něj opravovat taxíky. To bylo skvělé, protože práce bylo dost a nemusel jsem shánět zákazníky. Zvětšovali jsme se, asi rok jsme fungovali v bývalém podniku Taxi Praha v Trojické ulici na Praze 2. Pak už mi to bylo malé i tam. V roce 1995 jsem se přestěhoval do Kunratic, kde jsem si pronajal tisícimetrovou halu. Měl jsem dvacet lidí a dělali jsme vlastně jen dopravní nehody. V Praze bylo asi deset odtahovek, které jsme všechny znali. Vozili nám bouraná auta, která jsme opravovali. 

Postupně jste přidával taky autorizovaná dealerství různých značek.

V roce 1996 jsem se díky taxislužbě, která odebírala Seaty, seznámil s tehdejším šéfem Seatu pro Českou republiku. Stali jsme se docela velkými přáteli a on do mě hučel, že je nesmysl, abych byl zakopaný v nějakém pronajatém areálu. A ať si zařídím autorizované dealerství Seat. Tak jsem v roce 1997 koupil tenhle pozemek a 16. října 1998, na narozeniny mé ženy, jsem otevřel Pyramidu. Kromě Seatu jsem tu rok a půl měl Ferrari a Maserati, ale svůj podíl jsem prodal společníkovi. Mimochodem pár aut, která jsme tehdy nakoupili na prodej, jsem si nechal, a stala se základem naší dnešní sbírky. Místo Ferrari jsem si pak vzal Hyundai a krátkou dobu jsem měl i Fiata. Posledních deset let běžíme v linii Seat, Renault, Dacia, Cupra a Alpine. 

Plus motorky.

Od roku 2001 zastupujeme několik čínských značek motorek, které zastřešujeme vlastním brandem Yuki. Taky jsem měl osmileté intermezzo, kdy jsem s jedním partnerem provozoval reklamní agenturu. Prodávali jsme inzertní plochu na držátkách v dopravních prostředcích. Fungovali jsme v Čechách, v Polsku, na Slovensku, Maďarsku, Německu. Pak jsem svůj podíl prodal a core dnešního byznysu tvoří auta a veterány. 

Kromě jiného se zaměřujete na dovoz starých aut z Ameriky. Jak se vám daří v časech inflace, zdražování, války na Ukrajině… Je o ně zájem?

Trh s historickými auty je v poměrně velkém útlumu, lidé mají existenční zájmy. Zdražují hypotéky, rostou nájmy, jsou drahé energie i pohonné hmoty. Všechny byznysy jedou ve vlnách a myslím, příští rok krize jednoznačně opadne, inflace se musí dostat do nějakého pásma. Řekl bych, že do roka, dvou začnou mít lidé o stará auta zase zájem.

Kdo k vám pro staré ameriky chodí?

Ještě před rokem, dvěma, před tou krizí chodila spousta nových zákazníků, kteří si koupili prvního veterána a chtěli si ho užít. Tahle skupina teď chybí. Chodí spíš lidi, co auta mají, vyměňuje je, prodávají, kupují…

Dovážíte auta podle konkrétního přání zákazníka, nebo dokážete odhadnout, co v Česku prodáte?

V současnosti jsme schopní zákazníky uspokojit převážně z aut, která jsme nakoupili podle mého předvýběru. Už jen z toho důvodu, že v posledním roce auta v Americe dost zdražila, i doprava šla nahoru. Dnes klient obvykle přijde s nějakou představou, já mu řeknu, že tohle konkrétní auto nemám, ale mám podobné, a velmi často se to protne. Pokud zákazník trvá na konkrétním modelu, prostě mu to auto seženeme a přivezeme. To stále platí. 

Je veterán investice?

Záleží, co si pod tím pojmem představíte. Když si koupíte auto za 300 – 400 tisíc, tak je to skvělá duševní investice do relaxu, do vašeho vlastního já, že vás baví se v něm vozit nebo se v něm šťourat. Ale pokud se bavíme o finanční investici, tak u běžných aut vás zklamu. Myslím, že je fajn, když auto prodáte za stejné peníze, jako jste ho koupil, případně s malým přírůstkem. Pokud plánujete auto v budoucnu prodávat, je také potřeba dobře si rozmýšlet investice do renovací, jejich cena se vám obvykle nevrátí. Většina aut zůstává ve stejné cenové hladině, nikdy z nich nebude zlatý grál jakékoliv sbírky. Jsou to zkrátka obyčejná auta zajímavá tím, že jsou stará. Pokud se bavíme skutečně o investičních autech, která jsou na to uzpůsobená, jde o úplně jinou cenovou hladinu. Nemluvě o tom, že většina z nich nejsou určená k ježdění, pak jejich cena klesá. Nutno dodat, že oproti novým autům si i ty levnější veterány drží svoji cenu.

Když jsme procházeli garáží, potkali jsme vašeho syna, jak pracuje na jednom z kousků. Bude z něj váš následovník?

V pátek jedeme na závody na okruh do Mostu, tak připravoval auto. Doufal jsem, že z něj bude právník, že mu tenhle blázinec předávat nebudu. Že se toho jednou „zbavíme“, protože si úplně nemyslím, že budoucnost leží v prodávání nových aut. Zvlášť teď v době přicházející elektromobility a dalších zhýralostí, které Evropská unie vymýšlí. Ale starší syn, kterému je teď třiadvacet, sem začal před pár lety docházet na brigádu a dneska na veterány chodí, kdy může. Asi jsem to v něm sám podnítil, když jsem mu dal veterána za to, že se dostal na vysokou školu.

Je sbírka přístupná automobilovým fanouškům?

Není a ani to neplánujeme, je to prostě garáž. Když to chce vidět někdo ze známých, tak nemám problém sbírku ukázat, ale jinak to tomu není uzpůsobené.

Kam rád s veterány vyrážíte?

Bydlím v Letech u Prahy, hned vedle Dobřichovic, takže nejčastěji jezdím kolem Berounky. Směrem na Beroun, Koněprusy, Příbram, pod Brdy, tam jsou krásné silnice. Na zahraniční výpravy si nepotrpím, na to nejsou tahle auta stavěná. Rád si zajedu na kafe a užiju si jízdu jako takovou.

Ve vaší řidičské výbavě nechybí rukavice Engelmuller. Proč saháte právě po nich?

Už je mám pět let a myslím, že budu potřebovat nový pár, protože je mám prošoupané od řadicí páky. Používám je opravdu hodně. U starých aut jsou řidičské rukavice dost potřebné, protože mají často klouzavé dřevěné volanty. Jakmile překonáte jinakost řídit v rukavicích, zjistíte, že je to velké pohodlí. Navíc vás nezebou ruce, takže třeba na podzim je to nezbytné. Engelmuller je dnes na špičce řidičských rukavic. Líbí se mi management kolem toho, jak si je můžete vyzkoušet a vybrat ty, které vám úplně přesně padnou. Za mě je to prostě fajn.