S kreativním a manželským duem, architekty Jaromírem a Naďou Pizingerovými z ateliéru Morix, o tom, proč se svými veterány běžně jezdí, jaké v ulicích budí emoce i o výzvách cestování s andulkou.

Černá fasáda moderního domu v boční ulici v pražských Kobylisích člověka trochu překvapí. A co teprve auta, která parkují před ním: Rolls Royce Silver Shadow z roku 1972, Porsche 911 Targa 1979, jindy Saab 900 cabrio nebo Aston Martin DB9. Architekt Jaromír Pizinger, který si tu se svou ženou Naďou zařídil ateliér, má pro veterány slabost a miluje je prý nejvíc na světě. „Tedy kromě své ženy a andulky Fredyho,“ směje se.  

Sedíme na zahrádce za domem a kolem nás to bzučí jako v úle. Nezastřihované břečťany tu vyrostly do rozměrů stromů a jejich květy lákají tisíce včel. „Miluji přírodu, i když kvůli množství aut se spalovacími motory, které vlastním, si dnes připadám trochu jako třídní nepřítel,“ říká Jaromír Pizinger, když usedá k šálku kávy. Společnost nám dělá právě jeho žena a andulka Fredy, kterou si nosí všude s sebou. „Dokonce jsme jí koupili do auta klimatizaci, aby mohla všude s námi,“ vtipkují manželé a pokukují po prostorné kleci, v níž Fredy spokojeně ševelí.

Architektonická a manželská dvojice spolu tráví 24 hodin denně a pracovně stojí třeba za rekonstrukcí brutalistního hotelu President na vltavském nábřeží v Praze, navrhovali i bistro a bookshop Kaprova, restauraci Dejvická 34 nebo podnik Molo Lipno Bistro u jihočeské přehrady. A ve volných chvílích rádi projíždějí některého z početné stáje svých historických vozů.

V okolí vašeho ateliéru to vypadá trochu jako na přehlídce veteránů. Je pro vás důležité mít je takhle blízko u sebe?

J: My těmi auty dennodenně jezdíme, jak po Praze, tak někdy na služební cesty. Střídám je podle nálady, každé mi nabízí jiný pocit. Navíc pro veterány je nejhorší, když stojí. 

Moderní auto ale přece nabízí pohodlnější jízdu…

J: To ano, ale mě na veteránech baví ta rozmanitost. Dnešní auta jsou si hodně podobná, je to o tom, aby je mohl řídit každý, aby to topilo, chladilo, hlavní je bezpečnost, což je samozřejmě dobře. Mě zajímá mechanika, vím, co se děje v motoru, jak funguje převodovka, proč je tam diferenciál… Veterány jsou individua, každé z mých aut má jinou konstrukci, musí se umět řídit. Někdy se taky stane, že vyjedu, ale nedojedu. Občas jsou to nervy.

Jak jste se k veteránům dostal?

J: V devatenácti jsem emigroval do Rakouska, psal se rok 1973. Mělo to mnoho důvodů a jedním, čistě materiálním, bylo, že jsem chtěl jezdit v pěkném autě. U nás se řídily škodovky, wartburgy, trabanty. Já jsem vždycky inklinoval ke starším autům, vidím v nich lidskou ruku, design, každé auto tehdy vyjadřovalo emoce. Porsche vypadá jinak než Citroen, Rolls Royce jinak než Jaguar. Říkalo se, že auta mají obličeje, různé výrazy. Dnes už to tak není.

Jaké bylo vaše první?

J: Moje první auto v Rakousku byla Alfa Romeo GTV 2.0, dnes ikonické auto. Tehdy bylo ojeté, ale pro mě první auto, na které jsem si skutečně šetřil, protože první práce v cizině nebyly kdovíjak placené. 

Podle čeho si auta vybíráte?

J: Jsem špatný obchodník, hlavním důvodem je pro mě to, že se mi líbí. Proto mám auta cenná, méně cenná, takový pelmel. Převažují italská, francouzská, anglická. Společné mají to, že všechny vozy, které mám a které jsou dnes veterány, jsem měl možnost zažít ve své době jako nová a taky si je koupit.

Na první pohled před vaší kanceláří zaujme stříbrný Rolls Royce…

J: Ten budí velkou pozornost a ne vždy pozitivní. Tím, jak auta střídám, pozoruji, jak na ně lidé reagují. S Rolls Roycem mě nikdo nepustí do křižovatky, zažívám i vztyčené prostředníčky. Lidé si myslí, že vyjel nějaký miliardář, nafoukaný dědek. Přitom můj model Silver Shadow z roku 1972 je relativně dostupné auto v ceně nového Superba. Ale má svůj charakter, důstojnost, soška Emily na kapotě prostě přitahuje pozornost. 

Na jaká auta lidé naopak reagují pozitivně?

N: Hodně se líbí Morgan, protože připomíná auto z 30. let, přestože je to současné auto a vyrábí se dodnes. 

J: Hezky lidé reagují i na Citroena CX, což je trochu podceňované auto ze 70. let s futuristickými prvky. Palubní deska je z plastu, což je opak Rolls Royce, který ji má dřevěnou s chromovanými čudlíky. Je to pro mě jako přeskakování mezi různými světy. Samostatnou kapitolou je Porsche Targa SC 1979, které má ikonický tvar, pozná ho každé malé dítě. Často se u něj zastavují turisté, ale třeba na benzínce se na něj ptají i ženy. Nicméně Porsche patří mé manželce jako dík, že to se mnou tolik let vydržela. Byl to pro ni takový vstup do světa aut a taky trochu pastička, jestli opustí své staré auto a půjde za lepším. 

Jak to dopadlo?

N: Já jsem celoživotní saabista. Mám starého Saaba 900 cabrio z 80. let a nikdy jsem ho nechtěla vyměnit. Ale to Porsche byla opravdu trochu past. Nikdy bych si o něj neřekla, ale je to miláček, strašně dobře se ovládá, je to radost. Opravdu jsem Saaba tak trochu odstavila.

J: Vidíte, to trochu zpochybňuje charakter Nadi. Přišlo něco lepšího a Saab stojí ☺

Naďo, vy jste také takový fanoušek do aut jako váš muž?

J: Vnímám to jako velkou součást Jaromírova života, do které poslední roky nahlížím a začíná mě to bavit. Jestli něco opravdu miluje, tak jsou to auta. Myslím, že kdyby si mohl vybrat, jestli bude dělat s auty nebo být architekt, vybere si auta.

J: Ano, auta, je to vášeň. K tomu mě napadá taková ne moc dobrá historka. S jednou partnerkou ještě v zahraničí jsme se rozhodli koupit byt. Tehdy se platilo cash, což je dnes těžko představitelné. Jel jsem doplatit ten byt a po cestě jsem místo něj koupil auto. Proto bývalá partnerka…

Jakými dalšími auty se dnes těšíte?

J: Mám Jaguara 3,4l S Type, kterého jsem koupil ve Španělsku a je v původním stavu. U aut je to jako u žen, když o sebe dobře pečují, jsou krásné i bez zásahu plastického chirurga. Ve vráskách je život, v autech zase vidím, kdo v nich jezdil a jak se o ně staral. Když se celá zrenovují, všichni to sice obdivují, ale chybí jim patina. 

To platí i pro vaše Maserati.

J: Ano, Maserati Quatroporte z roku 1982, podceňované auto, které bylo tehdy hrozně drahé, ale moc se nechytlo. Mám ho také v původním stavu, s původním lakem, má najeto pouze 50 000 km, stálo někde v garáži. Motor tehdy vyvíjeli ve spolupráci s Ferrari, pro mě je to velmi hezké auto. Zajímavostí je, že ho měli i Luciano Pavarotti a Ornella Muti. 

Když jsme u těch osobností, máte také Rovera, stejný model, v kterém se zabila Grace Kelly. 

J: To je Rover V6 3,5l, také ikonické auto, které málokdo zná. V roce 1964 vyhrálo historicky první ročník novinářské ankety Auto roku. Já mám model z roku 1975, silnější verzi, lidé ho moc neznají.  

Jak auta nakupujete?

J: Sleduji internetové portály. U vozidel, která mě zajímají nebo zajímaly, jsem věděl téměř o každém kusu v Evropě. Hledám. Nejdřív si zjistím, jaká jsou u daného auta úskalí, jaký typ je lepší než jiný, abych se vyhnul případným problémům. Nejdřív jsem to dělal potajmu, ale teď už to nedělám. Tím, že jsme s manželkou 24 hodin denně, snadno si všimne změny chování ☺ 

N: Už toho občas bylo trochu moc.

J: Když mi volal obchodník třeba z Německa, šel jsem ven… Často jsem koukal do mobilu, až si Naďa mohla myslet, že mám milenku. Teď už to nedělám. Taky proto, že už nic kupovat nechci. Všechna auta, která jsem chtěl, už mám. Tedy až na nějaké sny, které jsou mimo finanční realitu, a snem zůstanou. To je ale taky dobře.

Prozradíte jaké?

J: Ferrari F40. Slavné auto z 80. let, limitovaná série, dnes stojí 60 – 70 milionů korun. Na druhou stranu, když má člověk tak ceněné auto, moc s ním nechce jezdit. Každý kilometr mu snižuje hodnotu, taky se bojíte, aby ho někdo neškrábnul. Všechna moje auta byla určena k dopravě, aby si do nich sedla rodina a někam si zajela. Manžel do práce, manželka na nákup. A já s nimi jezdit chci.

Jsou pro vás veterány i investice?

J: Dnes veterány vylítly, je o ně zájem, nějaká investice to možná i je. Když vezmete 100 tisíc a koupíte staré auto, za patnáct let za něj dostanete víc než 100 tisíc. Pokud si za stejné peníze koupíte oktávku, za patnáct let nebude existovat, nebo vám za ni někdo dá dva tisíce. Občas si připadám jako třídní nepřítel, když se na mě lidi dívají jako na arogantního starého bílého muže, který si jezdí ve starém autě se spalovacím motorem. Často jsou to lidé na elektrických koloběžkách… Ale on to je strašně složitý komplexní problém. Výroba nového auta stojí strašně moc. Říká se, že by auto mělo ujet 350 tisíc kilometrů, aby se vyrovnala ekologická zátěž… U mě jde spíš o sekundární ekologii tím, jak s nimi jezdím dlouho. 

Pro vás je to zkrátka hlavně radost.

Když jsem v horším rozpoložení, jdu se projet, nebo si jen sednu a dívám se na ně jako na obrazy. Pro mě jsou to designově dokonalé věci, vím, jak složité muselo být nějaké komponenty udělat, že vyrobit ručně kdejakou mřížku by dnes stálo ohromné peníze a nikdo by to ani neudělal. Mám k tomu prostě nefalšovaný vztah.

Mimochodem, máte kromě veteránů i nějaké „normální“ auto?

N: Teď už ano. Ale nějakou dobu jsme opravdu neměli, i na dovolené jsme jezdili starými. Ale příliš často se stávalo, že nás ze zahraničí odtahovali, tak se to muselo vyřešit. Jde i o bezpečnost v dnešním provozu.

J: Máme Jaguara XJ, pro sebe mám Aston Martin DB9. Navíc máme andulku, bez které nikam nejedeme, a do některých aut se klec nevejde. Tedy vejde se jen manželka a ne klec, nebo jen klec a ne manželka. V létě musíme mít kvůli andulce také klimatizaci, protože ačkoliv jsou z Austrálie, tak nesnášejí teplo. Vidíte, jsem omezený ze všech stran, musím myslet ještě na andulku ☺

Inspirují vás tvary aut i při architektonické práci?

N: U manžela vnímám, že se celou naší společnou tvorbou auta prolínají. Když maluje nějakou křivku, je velmi inspirovaná auty ze 70. a 80. let. Pro mě jsou inspirací jejich interiéry, míra detailu třeba při práci s kůží mě fascinuje. To, co tehdy tvůrci dokázali, je neuvěřitelné. Kdybychom to chtěli přenést do interiéru domu nebo bytu, často by se to ani nedalo zrealizovat.

J: Automobilový průmysl udává trendy. Lidé si na design auta zvyknou mnohem dříve než v architektuře. Ve futuristickém interiéru auta se lidé cítí dobře, ale kdyby to někdo chtěl přenést do bytu, bylo by to moc. Třeba LEDkové podsvícení se nejdřív používalo v autech, pak se přeneslo do bytů. A vidíte, dnes už se zase nedělá.

Na čem teď aktuálně pracujete?

N: Poslední roky hodně pracujeme na horách, v kurzu jsou chaletové stavby. Rozjíždí se i komerční projekty jako restaurace a hotely, což za covidu usnulo. Dokončujeme restauraci v pražské Masaryčce, na což se moc těšíme, koncept je belgické pivo a mušle. 

J: Obecně klademe důraz na kvalitu, ne na kvantitu. S tím mentálně nějak neumíme zacházet.