
Díky roadtripům získám odstup od tvorby
S malířem Maximem Havlíčkem o kuličkách z chleba, o tom, jak se jízda na motorce promítá do jeho tvorby a proč stále pendluje mezi Los Angeles a Prahou.
V Americe byl dlouho mnohem známější než na rodné hroudě. Do San Francisca se malíř MAXIM, absolvent pražské Hellichovky, přestěhoval ve čtyřiadvaceti, tedy ještě před přelomem milénia. Působil v Chicagu, New Yorku, Portlandu, Phoenixu, Miami ale usadil se v Los Angeles. Své velkoformátové abstraktní obrazy prodává nejen přes svoji agentku ve Státech, zastoupení má i v Mexico City a Sydney, vystavuje (a prodává) doslova po celém světě.
Působil v Chicagu, New Yorku, Portlandu, Phoenixu, Miami ale usadil se v Los Angeles.
V Česku své obrazy poprvé představil až v roce 2018, čímž se jeho jméno začalo dostávat i do podvědomí tuzemských milovníků umění. Aktuálně, v listopadu 2024, chystá sólovou výstavu The Last Missing Piece, tentokrát v galerii moderního umění Uffo v Trutnově.
V Česku poslední dva roky pobývá stále častěji hlavně kvůli pětileté dceři, svému bratrovi, dvojčeti, hudebnímu skladateli Karlu Havlíčkovi, s nímž tvoří bok po boku v holešovickém ateliéru, ale také proto, že evropský trh je pro něj oproti tomu americkému novou (a velkou) výzvou.
Maxime, na zdi ve tvém ateliéru teď visí napnutá čtyři velká pomalovaná plátna. Každé úplně jiné. Jak pracuješ?
Nejsem člověk, co by pracoval v rukavičkách. Forma každého z mých obrazů je individuální, přestože je spojuje společný rukopis a téma. Látku si rozložím na zem, pracuji celým tělem, šlapu po ní, potím se na ní. Vychází to z japonské estetiky, že dokonalost se nachází v nedokonalosti. Když maluji, různě přidávám a ubírám vrstvy, seškrabuji, stírám… Chodím kolem nich několik týdnů, je to komunikace mezi mnou a obrazem. Já jsem stvořitel, vidím tam jednotlivé vrstvy, můj vztah k obrazu je úplně jiný než pak koncového kupce. Někdy mám nápad, který musím nechat uzrát. Někdy ho zrealizuji, někdy ne.
Nemaluješ jen na klasické malířské plátno, ale na různé materiály. Proč?
Rozdílné materiály se chovají různě, barvy chytají jinak a mají různý efekt. Maluji na plátno, len, bavlnu, nylon, polyester, barevné látky, v loňské kolekci mám i satén. Když si materiály vybírám, strávím třeba půl dne tady v prodejně Flextex, kde mají nepřeberné množství látek. Přijdu tam, naciťuji materiály, dotýkám se jich, roztáhnu si je, jestli mají potřebnou pružnost a půjdou natáhnout. V tvorbě se nechávám i samotným materiálem a látkou inspirovat.
Přijdu tam, naciťuji materiály, dotýkám se jich, roztáhnu si je, jestli mají potřebnou pružnost a půjdou natáhnout.
Souvisí to asi i s tím, že v LA mám ateliér v downtownu, přímo v srdci fashion districtu, kde jsou všude velkoobchody s látkami, většina lidí kolem jsou módní návrháři. Mimochodem podívej, tady mám třeba malby na novinovém papíře, jsou to staré Timesy, které jsem si před lety koupil v Londýně. Podobně mám v plánu pomalovat historické mapy, co jsem pořídil v antikvariátu, už ani nevím kde.
Říkáš o sobě, že tě inspiruje především svět kolem tebe. Co spojuje čtyřicítku obrazů, které představíš v Trutnově?
Výstava se jmenuje The Last Missing Piece a logicky navazuje na mé předešlé série a časovou linku mého života. S bráchou jsme vyrůstali v prostředí komunismu, materialismu, žádný spirituální svět jako by neexistoval, nebyli jsme k tomu vedení. Realitu kolem nás tvořilo to, co vidíme, na co si můžeme sáhnout. Umělcova duše je asi o něco citlivější a já cítil, že mi něco chybí. Úplně mě uchvátila kvantová fyzika, což není zrovna lehké a snadno uchopitelné téma. Člověk se musí oprostit od toho, jak k věcem přistupuje, zapomenout, co se naučil, nebo co si myslí, že ví, aby to pochopil, musí se ironicky snažit být znovu dítětem a objevovat svět.
Kvantová fyzika jde mílovými kroky dopředu, výzkum se zásadně zrychluje. Potvrdily se částice, které ještě donedávna byly teorií. Realita nemusí být viditelná nebo hmatatelná, je to jen jeden určitým způsobem zaznamenaný moment z nekonečného množství možností. Je to pro mě fascinující, ale také náročné téma, které studuji a někdy se v něm ztrácím. A podívej na tenhle obraz, je tak komplikovaný, že se v něm člověk taky ztrácí.
Takže kvantová fyzika je jednou z inspirací. Co dál?
Podobně rychle, jako přicházejí poznatky z kvantové fyziky, se objevila i umělá inteligence. O ní jsme před pěti lety moc neslyšeli, natož abychom ji využívali v běžném životě.
Teď je tady, zničehonic mění mnoho oblastí.
Vytvořili jsme inteligenci, která si začne nějakým způsobem žít autonomním životem.
A nepotřebuje k tomu biologické tělo, které je samo o sobě dost velkým limitem. Rychlost vývoje je neskutečná. Jak dlouho trvalo evoluci, než jsme se dostali k parnímu stroji? Pak nastal exponenciální nárůst, a teď každý v kapse nosíme superpočítač, který by v šedesátých letech zabral celou čtvrť.
Inspirují tě ve tvorbě i road tripy, kterých jsi nejen v Americe podnikl bezpočet?
Dokonale si na nich vyčistím hlavu, což mi dává možnost začít něco nového. Mám ale víc rituálů. Když dodělám nějakou signifikantní sérii, nebo její část, potřebuji si kompletně uklidit ateliér. Tím si vyčistím energii fyzicky i mentálně. To mě teď čeká, a už se na to docela těším. Ideálně odjedu na tři týdny nebo měsíc pryč. Nechci víc, protože pak mám plnou hlavu nápadů, a nejlepší je zachytit je hned v tom okamžiku. Stává se mi, že jsem se vracel k nápadu, ale už to nebylo ono. Je to vždycky o tom momentu.
A pak přibylo ještě jedno.
Já jsem pořád na cestách. Fascinuje mě historická a kulturní odlišnost Evropy a Ameriky. Ve Státech jedete přes padesát států a pořád jste v Americe, v Evropě je to tak, že sednete do letadla, a za tři hodiny jste v zemi, která mluví jiným jazykem, nabízí jiné jídlo, kulturu, skýtá větší rozmanitost danou historií. Lidi tady na mě kolikrát koukají, proč někam jedu jedenáct hodin autem, ale já to úplně miluji. Když člověk někam letí, přeskočí vše, co je mezi těmi destinacemi. Ty destinace jsou jenom takovou tou kůrkou chleba. To nejlepší, z čeho si děláš kuličky, je to mezi, a to přelety úplně ztrácíš. Roadripy jsou pro mě za odměnu.
V ateliéru tu stojí úchvatný žlutý motocykl. Představíš nám ho?
S bráchou máme každý stroj z roku 1974, roku našeho narození. Kája má bavoráka, já mám tenhle Norton Commando 850. Oba jsme je našli jako vraky, koupili přes Ebay, poslali do Prahy a nechali je přestavět. Bráchova motorka byla dřív, já si tuhle načrtnul už někdy před čtyřmi lety, ale do toho přišel covid. Tak trochu jsem na ni zapomněl, vždycky byly důležitější věci. Letos posledního července, kdy jsme s bráchou slavili kulatiny, mi ji přivezl jako překvapení sem do ateliéru. Já přišel do práce, uviděl ji sedl si na zadek a obrečel to… Zatím má najeto nula kilometrů. Nesmírně se na to těším, doufám, že ji ještě do zimy stihnu projet.
Proč ta žlutá?
K tomu se váže další mezník. Ve stejném roce Porsche představilo svoje první ikonické 911 Turbo, navíc přesně v téhle žluté. Já jsem to propojil, nechal si namíchat stejnou barvu a použil ji na motorku.
Jaká zásadní auta se ti prohnala životem?
Všechny srdcovky jsem měl v LA, kde se k autům pojí trochu jiný přístup. Zatímco v Česku je stále často cílem vlastnit věci na celý život, v Americe jde o zážitek, auta se kupují, prodávají… Moje první fakt hezké auto bylo Porsche Boxter, pak následovalo Porsche 911, které jsem poté vyměnil za Maseratti GranTurismo MC Centennial Edition, ten byl ještě sesazovaný v Modeně, a měl de facto Ferrari motor. Pak jsem měl Dodge Challenger Hellcat, což byl úplný nesmysl, nějakých 800 koní, trhalo to asfalt, ale do kaňonů kolem Los Angeles to auto rozhodně nebylo.
Moje první fakt hezké auto bylo Porsche Boxter, pak následovalo Porsche 911.
Taky jsem si tam užíval a dodnes užívám motorky, měl jsem několik Ducati, které jsem bral na okruhy v Kalifornii a v New Jersey. Prošlo mi rukama Ducati Hypermotard, 1098S, Scrambler, pak Triumph Bonneville, 1978 Honda CB 550, tady v Česku ještě Triumph Scrambler. A samozřejmě nesmím zapomenout na Vespy, jak v LA, tak i tady v Praze. Časem jsem se toho zbavil, protože v jednu chvíli jsem měl v garáži tři auta a čtyři motorky, to už člověk není schopný ujezdit, jen platí pojištění a leští to…
Kromě velkých obrazů děláš i printy, ale ne ledajaké.
Nedávno jsme se po letech potkali v Národní galerii na výstavě grafiky se spolužákem z Hellichovky Milanem Dřímalem. Po tatínkovi a dědečkovi přebral vyhlášenou heliografickou dílnu Dřímal a pokračuje v ní. Byl jsem se tam podívat a nadchl jsem se tím poctivým řemeslem. Sám jsem dřív dělal limitované edice printů, ale dosud jen na digitální tiskárně, což se absolutně nedá srovnávat. Když jsem zkusil některé ze svých grafik vytisknout u Milana pomocí hlubokotiskové techniky, byl jsem nadšený. Je to úžasný ruční proces, do kterého může umělec obtisknout další část své duše.
Účastníte se i zajímavých uměleckých projektů.
Před dvěma lety jsem byl pozvaný do fabriky firmy Ecco v Holandsku, která vyrábí a dodává kůže pro velké fashion houses, jako třeba Louis Vuitton či Gucci. Každý rok na týden fabriku zavřou, pozvou do ní kreativce ze všech možných oborů a koutů světa, od módních designérů, přes fotografy, hudebníky, po malíře a sochaře a uspořádají pro ně workshop. Nechají je ve skupinách tvořit s kůží na předem dané, velmi dramatické téma, u nás tématem byly Superpowers ve smyslu Marvel movies. Kreativní lidé přicházejí s neotřelými nápady, čímž firmě otvírají nové horizonty, přemýšlí jinak, bez limitů. Jejich nápady pak využívají ve své tvorbě. Pro mě to byla první práce s kůží, a bylo to strašně zajímavé.
Bundy jsou teď vystaveny v Egoistovi a jsou k prodeji.
Teď na podzim jsem se spojil s pařížským návrhářem Isaacem Sellamem, který pracuje výhradně s kůží, a přes můj oblíbený pražský módní butik Egoist jsem vzal tři Isaacovy kožené bundy a celé jsem je pomaloval. Bundy jsou teď vystaveny v Egoistovi a jsou k prodeji.
Jak vlastně funguje tvůj byznys?
Dobrá otázka. Práce malíře je nejenom samotná kreativní tvorba, ale hodně času zabere právě péče o samotný byznys. Tedy komunikace s agenty, galeriemi, sběrateli, medii a další administrativa. Bez toho své obrazy nedostanete před lidi a neprodáte. Velký vliv na prodej mají výstavy, kde si lidé mohou obrazy prohlédnout a buď rovnou koupit, nebo o nich alespoň přemýšlet, kolikrát se ozvou klidně po roce.
Hlavní trhy jsou pro mě Spojené státy, Mexiko, Austrálie a rodné Čechy. V těchto zemích mám svá zastoupení a také fyzicky veškerou svou dostupnou tvorbu. Obrazy tak neustále cestují po světě po výstavách, art fairs a ke klientům.
Jaký poměr tvoří prodeje v Česku a zbytku světa?
Je to vždy podle toho, kde mám aktuální autorskou výstavu. Třeba letos, kdy jsem měl čtyři sólové výstavy, tři v zahraničí a jednu v Čechách, je poměr vcelku jasný.
Jaké jsou teď tvé další plány?
Rád bych pronikl na další evropské trhy. To je další odlišnost mezi starým a novým světem. Zatímco v New Yorku rádi vystavují umělce z Kalifornie, když přijedete třeba do Berlína, je to taková teritoriální válka. Každý si hlídá svůj píseček a je potřeba mít dobré kontakty. Momentálně jednám s lidmi z Paříže, Florencie, Berlína, Lugana. Z mimo evropských je tam Singapur a Hong Kong. Na červen 2025 už mám naplánovanou další velkou autorskou výstavu v Sydney.