S fotografem Davidem Tureckým o tom, jak se mu povedlo Jo Nesba na fotku svléknout do půl těla, o zrychlování médií i umělé inteligenci, která zadává práci.

Fotograf David Turecký má zvláštní dar. I když na focení leckteré světoznámé osobnosti dostane pouhých pár minut, dokáže prolomit ledy a cvaknout perfektní fotografie. Nebo získat čas navíc. Před jeho objektivem už stál slavný fotbalový trenér José Mourinho, Madeleine Albrightová, autor severských detektivek Jo Nesbø, hokejisté David Pastrňák nebo Jaromír Jágr, nedávno portrétoval přímo na Islandu Markétu Irglovou nebo v Santa Barbaře Josefa Mašína. Pravidelně si ho najímají pro své lifestylové přílohy Hospodářské nebo Lidové noviny, magazíny Forbes nebo Moje Psychologie. Sama jsem s ním mnohokrát zažila focení pro přílohu Proč ne – pozorovat ho při práci je zkrátka radost! A člověk se jeho osobitému humoru od srdce zasměje. Není divu, že si jeho práce všimli v zahraničí a stal globálním ambasadorem značky Canon, s jejichž foťáky celá léta pracuje. A pozor – když začne přituhovat, nasazuje si kožené rukavice Engelmuller.

Davide, vážně dokážeš zmáčknout spoušť ve správnou chvíli i v rukavicích?

Jsou jako moje druhá kůže. Kůže je tak jemňounká, že mi zůstane cit v prstech, takže je používám při focení venku. A vzhledem k tomu, že nemám vyhřívaný volant, tak si v nich teď v zimě užívám i řízení. Pořídil jsem si také ty zateplené s kožíškem, což je pecka i v opravdu třeskuté zimě.

První foťák ti prý koupila máma v Kotvě. Jak dlouho už fotíš?

Asi od devíti let. Našetřil jsem si na první foťák a máma mě vzala do Kotvy si ho koupit. Poloprofesionálně fotím tak od šestnácti. Na střední jsem jezdil na skejtu a pohyboval se v této subkultuře. S Matějem Homolou jsem začínal fotit v časopise Move pro skejtaře. Dodával jsem jim fotky a něco si tím i přivydělal. Později jsem spolupracoval s legendárním časopisem Board. Bylo to strašně fajn, spousta lidé z této komunity jsou dnes třeba úspěšní režiséři, hudebníci…

… nebo fotografové. Tys šel fotku po střední i studovat.

Bakaláře jsem si udělal na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. A pozor, od září jsem zase student! Vrátil jsem se po sedmnácti letech, abych si dodělal magistra.

Vážně? Co tě k tomu vedlo?

Přišlo mi skvělé být zase po dlouhé době mezi mladšími studenty, vidět jejich práce, člověka to posune. Kromě komerčních projektů si teď daleko častěji najdu čas a fotím si jen tak pro radost. Už delší dobu jsem o tom přemýšlel, ale popostrčil mě k tomu Eda Palíšek, generální ředitel Siemens Česká republika, který je vášnivý fotograf a taky začal studovat v „pokročilejším“ věku. Celkově je na škole zajímavá směsice. Kromě dvacetiletých studentů, kteří tam šli přímo z Hollarky a jiných škol zaměřených přímo na fotografii, tak je tam právě i dost lidí, kteří jsou inženýři, ekonomové, strojaři, a chtějí si doplnit vzdělání ve fotce. 

Ve výsledku to musí mít přínos pro všechny. 

Nastávají tam vtipné situace, při zahájení semestru mě vedoucí katedry profesor Vladimír Birgus vyvolal: Davide, řekni něco o sobě. A já jak nesnáším jakékoliv veřejné projevy, tak jsem řekl: Rád fotím portréty lidí. No zase jsem byl za idiota (smích). Raději jsem schovaný za objektivem.

Tereza Maxová

Tereza Maxová

Pojďme k těm portrétům lidí. Jak dokážeš prolomit ledy a cvaknout během pár minut skvělou fotku? 

Světové osobnosti českému fotografovi nedají prostor na velké focení, takže je opravdu potřeba jednat rychle. Hodit vtípek, zbořit bariéry, získat toho člověka na svoji stranu. Nebýt z něj hotový, ale mít přirozený respekt. Nebýt otravný. Mít přirozenou slušnost, nepovyšovat se, nebuzerovat. Pořád je ta fotografovaná osoba důležitější než ty.

Na velkou technickou přípravu často není čas. Jak focení probíhá?

Jsou to hrozné nervy. Nejdřív přijde šest lidí z PR, kteří tě totálně vystresují, vymýšlejí ptákoviny. Pak se objeví hlavní osobnost a je to normální týpek. Snažím se zachovat zdravý odstup, protože pod fotkou budu podepsaný já a nechci fotit světovou hvězdu před vlajkou sponzora. Spoustu osobností totiž získáváme k rozhovoru právě díky jejich spolupráci se značkami. Třeba Josého Mourinha nám domluvila švýcarská centrála hodinek Hublot, jejichž je ambasadorem. Podmínkou bylo jen to, že musí mít na ruce celosafírové hodinky za 22 milionů. Horší to bylo se Salmanem Rushdiem, kterého jsem fotil pro Reflex v Londýně. Přišel na focení a řekl, že má sedm minut, než mi přijede taxík. To chceš slyšet… Tehdejší šéfredaktor Ivan Hamšík mi řekl: Tak ho, vyfoť na ulici, jak žere kebab! Děsný, ale tyhle představy má dost lidí 🙂

Zrovna u Rushdieho, který se stává terčem útoků muslimské komunity… Dramatické bylo prý i focení spisovatele Jo Nesbo.

V lednu jsme letěli do Osla, abychom ho vyfotili pro magazín Formen. Ale na místě zjistili, že s námi vlastně nepočítají. Přijeli jsme k němu před barák, zmáčkli zvonek s jeho jménem – skutečně tam bylo – a on nás nakonec přijal. Byl hrozně fajn. Vymyslel jsem si, aby si na balkoně lehl do zasněženého sofa svlečený do půl těla. A on na to: Ty vole, to je vtipný, já jsem přesně tohle fotil před deseti lety pro Vanity Fair! Vážně vznikla fotka na stejném balkoně, ve stejném křesle, jen o dekádu později. Předtím jsem o tom neměl tušení.

Takže to dopadlo dobře. Připomeň ještě historku s Madeleine Albrigtovou.

Když jsme za ní přiletěli do New Yorku, taky jsme zjistili, že nic není domluvené. Včetně mého ubytování, a to v New Yorku nechcete… Byl to hrozný průšvih, když vezmeme v potaz náklady na cestu, a podobně. Říkali nám: Madlenka vás přijme. Jenže osobnost jako ona má kalendář rozplánovaný po minutách. Nemůžeme spoléhat na to, že přijeli nějací balíci z Prahy, které přijme. Nakonec se to podařilo a mluvili jsme s ní. To jsem opravdu měl na snímek tři minuty. Byl jsem poslední český fotograf, co ji ve Státech fotil. 

Máš někdy před focením trému?

Trému jsem měl naposledy teď v té škole (smích). Mám takové přirozené chvění, podobně jako herci před představením… Myslím, že to patří k tomu, když člověk dělá něco pořádně.  

Tvůj rukopis je specifický a docela snadno rozpoznatelný. Proměnil se nějak v průběhu pětadvaceti let, co fotíš?

Dřív jsem třeba hodně svítil, hrál jsem si se světlem. Sledoval jsem zahraniční časáky, říkal si: Sakra, to je krásný, to chci taky. Hrál jsem si s barvou v pozadí, s barvou v popředí… Ale časem jsem zjistil, že mi to zbytečně bere čas. Rychlá focení jsou limitní, není čas hrát si s technikou. To si nechávám třeba na reklamní práci. Pro magazínové portréty hodně využívám daylight. Čím víc času mám na toho člověka, tím více fotek logicky stihnu pořídit a zachytit různé nálady. 

Jak ses vlastně dostal do předních magazínů?

Člověk na sobě musel hodně makat a brát, co se dalo. Pamatuji si, jak mi jednou zavolal Vladan Šír, někdejší šéfredaktor lifestylových příloh v Hospodářkách, že dělají rozhovor s Xavierem Baumaxou a že se nechce fotit. Že prý se mají obrátit na mě, protože jsem pro něj před časem fotil nějaké fotky. V Hospodářkách se moje snímky zalíbily a začala se nabalovat další práce. 

Pamatuji si tvoji první obálku, na které byl Tomáš Karpíšek z Ambiente.

To bylo v době, kdy otvíral La Degustation Bohême Bourgeois. Fotil jsem ho na bílém pozadí s červenou kravatou, kterou si máčel v rajské omáčce. A na druhé foce dělá maňáska z humra. Říkalo se tomu fotohumor, dnes se od stylizovaných snímků ustupuje a úkolem je člověka uvolnit a vyfotit ho přirozeně v jeho prostředí. Třeba teď jsem fotil bývalého ředitele České televize Petra Dvořáka a řekl jsem: Pojďme ho vyfotit u něj na chalupě v Krkonoších, ať to dostane nový rozměr. I když je to dvě a půl hodiny cesty, nechtěl jsem to odfláknout někde na Kavkách nebo ve městě.

Arnošt Goldflam

David Pastrňák

Takže hned po škole ses fotkou dokázal uživit?

Už během školy v těch skejtových časopisech jsem si něco vydělával. Naštěstí jsem si žádnou druhou práci hledat nemusel.

Kolik času dneska věnuješ práci pro média a komerčnímu focení, reklamám?

Teď je to asi padesát na padesát, ale nikdy nevíš, co přijde příští rok. Je to podobné jako u režisérů, chvíli točí jednu reklamu za druhou a k tomu dva celovečeráky, pak najednou přijde útlum. 

Ty se držíš už přes dvacet let. Jak se za tu dobu média proměnila?

Hodně. Práce je rychlejší a na produkci je méně peněz. Dřív se focení více plánovala, více se cestovalo. I když já si nemůžu stěžovat, já jsem díky focení pro média projel svět, v Japonsku jsem fotil inženýra Hiroshi Ishiguru, který si postavil svého robotického dvojníka, Josefa Mašína v Santa Barbaře, Davida Pastrňáka v Bostonu… Princip práce zůstává stejný. V podstatě mám volnou ruku, i když při focení jsou samozřejmě nějaké parametry a limity. Vždycky musím přinést spreadovou fotku, tedy myslet na to, aby se do ní vešly titulky, perex, ale to už má člověk zažité. Důležité je zorientovat se během pár minut v neznámém prostředí a najít si místečka, kde to nafotím. Zkrátka být flexibilní.

Už se ti někdy stalo, že by focení prostě nevyšlo?

Že by bylo všechno totálně nepoužitelné? To snad ne… Když není žádná fotka ostrá, tak se z toho udělá umění (smích). Ale vlastně vím, jedno focení bylo příšerné. Lichtenštejnsému knížeti nikdo neřekl, že součástí rozhovoru bude focení, takže byl značně rozmrzelý. Udělal jsem asi deset fotek během 3,5 minut a pak odešel, že ho to nebaví.

Jo Nesbø

David Vávra

To chce pevné nervy! Je možné si tvoje fotky koupit domů do obýváku?

Jakože by si někdo doma pověsil Nesba svlečeného do půl těla? (smích) Fotky neprodávám, já na to nejsem. Prodal jsem jeden polaroid v rámci charity pro Terezu Maxovou. Pak si ode mě kamarád koupil fotku horolezce Messnera, ale ten zaplatil jen výrobní náklady… Mám ambici udělat knížku. Nedávno jsem projížděl archivy a říkal jsem si, že jsem toho nasbíral celkem dost. Spousta lidí, které jsem portrétoval, už nejsou mezi námi. Mohlo by se to jmenovat Moji mrtví (smích). Taky jsem si jeden čas dělal sbírku polaroidů lidí, které jsem fotil a rovnou si je nechával podepsat. 

Takže knížka bude?

Udělám maketu a uvidím (smích.)

Davide, celý svět teď skloňuje pojem umělá inteligence, která umí vytvořit dokonalé obrázky podle zadání. Vezme fotografům práci?

U magazínového focení se toho nebojím, počítač prostě nedokáže vyfotit aktuální fotku třeba Jardy Jágra k rozhovoru. Ale u reklamy se dá dost dobře použít. Stává se mi, že dostávám ke kampaním zadání, které vytvořila umělá inteligence. Fotka je dokonalá, ale používá třeba světlo, kterého ve skutečnosti skoro nelze dosáhnout. A klientovi se pak těžko vysvětluje, že něco nejde. To tedy rád nemám. Myslím, že lidská kreativita k této práci patří.