S Josefem Zajíčkem o tom, jak se plánuje výprava Oldtimer Express, proč miluje staré Tatry i BMW a jaké má plány se svou značkou hodinek Robot.

Kolem aut se Josef Zajíček točí prakticky od narození. Pochází z Mladé Boleslavi, kde jeho tatínek pracoval v zahraničním oddělení Škodovky. Sám Josef Zajíček pak v automobilovém průmyslu vybudoval několik firem, například Benet Automotive a AAS Automotive, které poté za stovky milionů korun prodal. Jako poslední si nechává třiadvacetiprocentní podíl v lanškrounské firmě Viscuma Plastic, která vyrábí vstřikované díly pro automobilový, ale i elektrotechnický a zdravotnický průmysl. 

A energii teď věnuje svým dalším projektům: Autodromu Most, který před deseti lety koupil, vlastní české značce hodinek Robot nebo závodu Oldtimer Express, v rámci kterého se nadšení majitelé veteránů vydávají z Prahy do různých metropolí Evropy.  Engelmuller je hrdým partnerem této výpravy, jež už 4. května – den po vyhlášení ankety Zlatý volant pro nejúspěšnější závodníky motorsportu, kterou Josef Zajíček taky organizuje – vyšle 43 starých vozidel do Athén.

Josef Zajíček založil značku hodinek Robot odkazující ke Karlu Čapkovi i mistrovské hodinářské práci na pražském Orloji.

Josefe, do startu druhého ročníku Oltimer Express zbývá pár dní. Jak vlastně tento nápad vznikl?

Už třicet let se přátelím s jednou rodinou z Istanbulu, s kterou jsem dřív obchodoval. Máme k sobě blízko, můj přítel je stejný nadšenec do veteránů jako já. Jednou mi vyprávěl, jak se v mládí vydal vlakem do Německa, kde si koupil nějaké americké fáro a pak s ním jel tři dny přes Maďarsko, Rumunsko domů. Vzal jsem ho za slovo a řekl mu: přileť, vezmeme moji starou Tatru a pojedeme. Přibrali jsme do party další auto s mechanikem pro případ nějaké poruchy. A pak se přihlásil čtvrtý, pátý, šestý zájemce… Tak jsme se rozhodli to profesionalizovat. Naplánovali jsme trasu, která kopíruje Orient Express, zařídili hotely po cestě. Dohromady nás loni nakonec jelo 23 vozů a sešla se skvělá, velmi různorodá parta lidí. 

Proč letos místo do Istanbulu míříte právě do Athén?

Symbolicky kvůli letní olympiádě, zapálíme tam náš olympijský oheň. Skupina se rozrostla, tentokrát vyrazí už 43 aut. Nejedeme na čas ani na dovednost, cílem je závod dokončit. Po cestě jen účastníci musí zastavit na určených check pointech, třeba v moravském sklípku vyzvednout lahev vína, zastavit se v technickém muzeu ve Slovinsku nebo objet závodní okruh na našem partnerském autodromu v chorvatské Rijece…

Taky jste letos trochu vyhecovali účastníky, aby vzali co nejstarší auto. 

Loni bylo nejstarší auto z roku 1954 a já jsem vyhlásil soutěž o ještě starší. Cesta takhle letitými auty je poměrně náročná, vozy na to nejsou stavěné, nemají klimatizaci ani topení, třeba loni nám na začátku hodně pršelo a v autě jsme mrzli. Zato když jedete Porschem z 80. let s klimatizací a dalšími výdobytky, sice splníte podmínku na veterána, ale jedete oproti ostatním dost komfortně. 

Už víte, který vůz tedy bude mít nejnižší ročník výroby?

Mám radost, že se nám přihlásili manželé Zapletalovi, kteří jedou Pragou Piccolo z roku 1938. Majitel Michal Zapletal ji zdědil po dědečkovi, který s ní jezdil ve 30. letech jako obchodní zástupce z Kroměříže do Prahy, cesta mu tenkrát trvala celý den, možná dva. Jeho vnuk auto opravil a vyrazí s námi. Pro mě je to hrdina, protože auto má 21 koní, jede maximálně šedesátkou a čeká ho 2500 kilometrů dlouhá cesta.

Vy jste do hry vytáhl triumfálně svůj kabriolet BMW 327 cabrio roku 1941, což bude pravděpodobně zároveň nejdražší auto na startu, jeho cena se pohybuje kolem deseti milionů korun. Jaký je jeho příběh?

Já jsem původně tvrdil, že s tímhle autem nebudu jezdit bláznivé závody, protože je drahé. Ale díky tomu, jak jsme se navzájem vyprovokovali, řekl jsem si, že s ním tedy pojedu. Mám ho asi čtyři roky, koupil jsem ho od jednoho starého pána, od nějž už jsem předtím měl Tatru. V padesátých letech si tohle BMW koupil nějaký právník. Já jsem ho asi tři roky dával dohromady, zatím jsem na něm najel asi tisíc kilometrů. Teď by mělo být v bezvadné kondici. Ale samozřejmě to nechci zakřiknout. 

Kabrioletem BMW 327 cabrio z roku 1941 se Josef Zajíček letos vydá do Athén.

Vozů BMW máte ve své stáji několik. Proč tíhnete právě k této značce?

Když jsem měl velkou výrobní společnost Benet Automotive, kde jsme vyráběli mimo jiné optické díly na drahá auta jako Mercedes, Audi, BMW, právě BMW mi utkvělo v paměti. V jejich sídle v Mnichově jsem se setkal vždy s profesionálními a vstřícnými lidmi. Na rozdíl od konkurence… Od té doby si říkám: Vy jste lidi na úrovni, chováte se slušně ke mně, tak já budu jezdit vaším autem. Koupil jsem si služebák BMW a říkal si, proč vlastně jezdím škodovkou. 

Ale pro československá auta máte také slabost, v garáži máte hned dvě Tatry.

Jsem hrdý Čech, díky rodičům jsem mohl i za totality cestovat a viděl ve světě hodně československých produktů – letadla, lodě, auta, vlaky. Mám slabost pro československý průmyslový design a Tatry vyhlášené svojí aerodynamikou jsou skvělým příkladem. Měl jsem jich pět, teď jsem si nechal už jen Tatru 603 z roku 1959 s níž jsem loni jel do Istanbulu, a Tatru 97 z roku 1936. Víc starých aut už nechci, pořád z nich kape olej, musíte je někde parkovat, servisovat…

Už deset let také vlastníte a provozujete Autodrom Most. Jaké s ním máte plány?

Chceme udržet mistrovství světa motorek, na které máme smlouvu ještě příští rok. Stále tam něco modernizujeme, jsem ten typ podnikatele, který vydělané peníze vráží zpět do byznysu. V případě autodromu je to i deset milionů ročně. Zainvestovali jsme do nového asfaltu, kamerového systému, bezpečnostních prvků, restaurace, zázemí pro týmy i organizátory. Chceme ukázat, že to u nás v České republice jde, že se nám daří, klienti jsou spokojení a vrací se. Zároveň dlouhodobě bojujeme s hlukovými limity, motosport je zkrátka hlučný a za těch deset let se kolem autodromu postavily rodinné domky. Doufám, že najdeme kompromis, abychom mohli dál fungovat. 

Když už jsme zmínili vaši lásku k československému průmyslovému designu, stojíte také za českou značku hodinek Robot. Podle návrhů českých designérů jako Olgoj Chorchoj nebo typografa Radka Siduna je vyrábíte v dílně v Novém Městě nad Metují. Jak se jí daří?

Máme venku pět řad hodinek, tenhle rok vyjde šestá a zkraje příštího roku sedmá. A pak musíme začít prodávat. Máme obrat kolem 25 milionů a každý rok rosteme, ale čekal jsem rychlejší nástup. Zhruba 90 procent produkce prodáme na domácím trhu, ale intenzivně pracujeme na expanzi do zahraničí, hlavně do Německa, Ameriky, Beneluxu a Singapuru. Prosadit neznámou českou značku v hodinkovém světě je velmi náročné marketingově a hlavně finančně, covid a válka na Ukrajině nám v rozjezdu taky zrovna nepomohly. 

Hodinky Robot se vyrábějí v Novém Městě nad Metují.

Cenově se pohybujete na úrovni švýcarských, německých nebo japonských hodinek. V čem je Robot specifický?

Zákazník si u nás může hodinky sestavit podle svých představ, vybrat si barvu ručiček, ciferníku, řemínku. Všechno mu splníme, i když se nám to samozřejmě hodně prodraží, protože vyrábíme jeden kus. Jsme czech-made, pracujeme manufakturně a vyrábíme v malých sériích, takže své hodinky neuvidíte jen tak na někom. To jsou hodnoty, které mohou zaujmout.

V butiku Robot v pražské Maiselově ulici nabízíte vedle hodinek i rukavice Engelmuller. Pojedou s vámi i do Athén?

Jedou, jasně! Do veterána, který má volant z hubeného lesklého plastu nebo ze dřeva, je to nezbytnost. Dřív se jezdilo jedině s rukavicemi. Sám je moc rád nosím, mám dva modely, oba jsou velmi příjemné jak do auta, tak na běžné nošení.