S režisérem Davidem Ondříčkem o tom, proč Jiřího Macháčka v Samotářích posadil do krabičky Daihatsu, o svých splněných automobilových snech i lásce k dlouhým vzdálenostem.

Ledová sodovka s citronem je pro neobvykle horký jarní podvečer ideální volbou. Jeden z nejvýznamnějších současných českých režisérů David Ondříček si ji vychutnává v holešovické kavárně nedaleko svého bytu, kde poslední měsíce pracuje na scénáři svého nového celovečerního filmu, který ještě nemá jméno. „Finální název často vyplyne až během natáčení,“ prozrazuje filmař, kterému na place nechybí rukavice Engelmüller. 

Syn slavného kameramana Miroslava Ondříčka vystudoval dokumentaristiku na DAMU, debutoval filmem Šeptej, založil vlastní produkční společnost Lucky Man Films, s níž natočil legendární Samotáře, ale také filmy Jedna ruka netleská, životopisné drama Zátopek nebo válečný Antropoid. Naposledy dokončil dobrodružnou minisérii Král Šumavy pro stanici Voyo, natáčí ale i videoklipy, třeba pro Mig 21 nebo Priessnitz. 

Davide, zahrálo si důležitou roli ve vašich filmech i nějaké zajímavé auto?

Stoprocentně. Hned v mém prvním filmu Šeptej si zahrál starý kulaťoučký Wartburg, který jsme přetřeli na oranžovo a jezdí v něm jako jedna z hlavních postav Honza Čechtický. Taky nás později sponzoroval Renault, takže v Samotářích spousta lidí řídí Renaulty. Jirka Macháček tam tedy řídil takovou krabičku Daihatsu, což byl fór, protože jako stěhovák měl absurdně úplně miniaturní auto. Jeho postava byla celá založená na kontrastech: volné kalhoty, velké boty, malé tričko, trochu jako Charlie Chaplin. A ještě mě napadá, že kapitán Hakl ve snímku Ve stínu jezdil ikonickou Škodou Tudor. 

A čím jezdíte vy?

Rozhodně nejsem fanatikem přes auta jako spousta mých kamarádů, nevyznám se v typech aut a motorů… Ale přesto jsem jich v životě vystřídal celkem dost a svůj automobilový sen jsem si splnil. Mám Mercedes GLE a Porsche 911 Targa. Kdybyste se mě zeptala, jaké bych chtěl auto, tak řeknu, žádné, protože ta, co jsem chtěl, mám. 

A proč právě tahle volba?

Ani jako kluk jsem si nepřál být jako James Bond a jezdit Aston Martinem, nebo třeba řídit Ferrari, to mi přijde přehnané. Porsche mi přišlo jako krásné spojení elegance, určité užitné hodnoty a praktičnosti. A prostě perfektně jede. Miluju kabriolety, ale trochu mi vadí, že už to auto pak není tak pevné. U modelu Targa to Porsche vyřešilo poloviční otevřenou střechou, což mi přišlo ideální. 

Jak často si vyjedete na projížďku?

Já vůbec nejsem řidič tohohle typu, obě auta používám na běžné denní ježdění. Hrozně ale přemlouvám svoji ženu Marthu, abychom si vyrazili. Za těch deset let, co Porsche mám, jsme na ten opravdový výlet jeli jenom dvakrát nebo třikrát. Jednou to bylo na natáčení seriálu o vaření s Ditou P., kdy jsme vyrazili do Itálie, vyráběli olivový olej, lovili lanýže, dělali pesto v Janově. Můj splněný sen pořadu o vaření. Jízdu v nádherné vinařské oblasti Piemonte jsem si neskutečně užil. Údolí jsou tam zahalená v mlze a vrcholy kopců z ní vykukují, takže jsem tím Porsche jezdil nahoru a dolů a byl to obrovský zážitek. Pak jsme s ním ještě jednou vyrazili do Berlína, ale jinak se s ním prostě šoupu tady po Česku.

Offroadový Mercedes GLE tedy máte jako větší praktičtější protipól sportovního Porsche?

Mercedes je tradiční značka naší rodiny od dob, co táta vydělal nějaké peníze a mohl si dovolit Mercedes. Měl terénní Mercedes ML, což byl předchůdce GLE. Líbí se mi jeho velikost, praktičnost, dají se v něm pohodlně absolvovat dlouhé cesty i zajet do lehčího terénu. Je to samozřejmě luxusní drahé auto, ale cena odpovídá kvalitě.

Váš tatínek byl ale také nadšený saabista. Tuhle vášeň jste nezdědil?

Táta měl asi tři Saaby a pro mě je to taky srdeční záležitost, svého času jsem měl Saaba cabrio. Jenže tím, že se už nevyrábí, nejsou na něj servisy a já rozhodně nejsem typ, který by si auto opravoval sám. Když jsem se snažil spravit na Porsche stínítko, utrhl jsem kousek umělé hmoty a stálo to 12 tisíc. Proto si neumím představit, že bych dnes jezdil dvacet let starým Saabem…

Vzpomenete si na své první auto?

Úplně perfektně. Byl to Wartburg Kombi s takovým legračním řazením. Vyškemral jsem ho od táty, protože jsem v devatenácti samozřejmě neměl peníze a jako filmař jsem potřeboval převážet stativy a další techniku, což splnilo účel. V bazaru tátovi říkali: Nebojte, to je bezpečné auto, v tom se vám nezabije. Z dnešního pohledu nevím, nevím, ale nestalo se to (smích). Bylo to auto, které jsem měl moc rád.

Jaký jste typ řidiče?

Popsal bych se jako řidič důchodcovského typu. Jezdím opatrně, rozhodně neřežu zatáčky, veřejné komunikace pro mě nejsou závodní dráha. Řízení mám ale rád, vyloženě mě baví dlouhé vzdálenosti. 

Zpříjemňují vám řízení rukavice Engelmuller, nebo je nosíte spíše na natáčení?

Přece jen se považuji víc za filmaře, než automobilového závodníka, tak jsem si vybral společenské rukavice ušité z kůže pekari a vyteplené kožíškem, abych je mohl nosit i na plac. I když letošní zima byla teplá a moc jsem je nevyužil. Doufám, že globální oteplování nezhatí můj plán nosit rukavice (smích).

Co vás teď zaměstnává pracovně?

Občas točím reklamy. Teď zrovna dělám spot pro sportovní sázkovou kancelář na Slovensku. Zabývám se produkováním televizních seriálů, děláme 2. a 3. sérii Krále Šumavy, což jsem částečně psal, režíroval a produkoval. Také jsem teď jako kreativní producent pro Voyo pracoval na seriálu Mozaika podle Alice Nellis. 

A co nějaký nový celovečerní film?

Píšu scénář inspirovaný životem mých kamarádů a současností, který bych chtěl příští rok točit. Píšu asi tři čtyři hodiny denně, je to vytrvalostní disciplína. Včera jsem něco napsal, ale nelíbilo se mi to, tak jsem to hodil do pomyslného koše. Tam si odkládám scény, které se mi nelíbí, ale pořád je mám v záloze. Film ještě nemá název, často se inspiruji až pocitem během natáčení. Loni jsem třeba dělal hru v Dejvickém divadle a název Kde je ta ryba ke mně přišel opravdu až během zkoušení.