S byznysmenem Leopoldem Barešem o nejmilejších kouscích jeho automobilové sbírky, o tom, proč s prvním slunečným dnem stahuje střechu a proč jeho první vůz připomínal zelenou žábu. 

Když architekti navrhnou dům s komplikovanějším netypickým vzhledem, jejich kroky většinou vedou za Leopoldem Barešem, aby se svým týmem vymyslel, jak nápad zrealizovat. Jeho firma Sipral se už od svého vzniku v roce 1991 zaměřuje na progresivní stavební technologie, dnes především na velmi sofistikovaně vymyšlené a dokonale provedené fasády ze skla a lehkých kovů. 

Pláštěm Sipral opatřil třeba budovu Nadace Louise Vuittona v Paříži, mrakodrapy Wood Wharf nebo Wardian v Londýně, v Česku naposledy pracoval na fasádě pražského Centra Masaryčka postaveného podle návrhu Zahy Hadid, opláštil Bořislavka Centrum nebo V Tower, ale také prosklil střechu kostela Nanebevzetí Panny Marie v Neratově v Orlických horách nebo kobky na pražské Náplavce. 

Zakladatel firmy, která má pobočky i ve Francii, Anglii a Dánsku, Leopold Bareš je zároveň obrovským fanouškem do aut, která zaujímají ve strašnickém sídle firmy své čestné místo. 

Kde se vzala vaše vášeň pro auta? Začala už v dětství, kdy vám maminka podpultově sháněla angličáky?

Doma v Mostě jsme chodili na takzvané III. Náměstí, kde bylo v rohu hračkářství. Maminka tam měla známé, kteří pro mě občas pod pultíkem skutečně měli nějaký angličák. Myslel jsem si, že se ta autíčka ztratila, ale moje dcera po letech plnou krabici našla a chtěla je dát vnoučatům. Ze sentimentu jsem si pár těch původních Match Boxů zabavil.

Leopolda Bareše jsme vyzpovídali v centrále jeho firmy Sipral v pražských Strašnicích.

A pak vás táta nechával potajmu řídit.

Jezdívali jsme na chatu na Horu Svaté Kateřiny v Krušných horách, kde mě táta někdy ve čtrnácti posadil za volant a nechal jet. Já tam hučel se Škodovkou, která měla 60 koní, těšil jsem se, jak vyjedeme ten kopec. Tam jsem začínal. 

Snil jste jako kluk o nějakém autu, které jste měl právě jako toho angličáka?

Miloval jsem Porsche 911 nebo BMW 2002, auta sedmdesátých let. Nejvíc mě ovlivnili bratranci ze strany mámina bratra, kteří žili v Německu a stále mluvili o tom, že si přejí BMW 5. Tak jsem taky začal toužit po BMW a po revoluci si je začal kupovat. O řidičích BMW se vždycky říkalo, že jsou draví a s ničím se nemažou, pořád předjíždějí, což nevím, jestli je úplně můj případ. Ale tahle značka mi vždycky připomínala můj styl života, hrozně rychlý a dynamický. A taky mě fascinovala německá dokonalost, spolehlivost, preciznost, silné motory. Přiznám se, že proto mě trochu odrazují italské nebo francouzské značky, kvalita je pro mě ohromně důležitá.

Jaké auto bylo vaše první?

To si pamatuji dobře, byla to taková zelená žába. Lada 1300, kterou jsem si koupil po vysoké škole v roce 1985 a celou ji přestříkal. Bylo to hrozně srandovní auto, mělo náhon na zadní nápravu, motor vepředu. Tou dobou jsme se s ženou přestěhovali do Jilemnice, kde jsem získal práci. Vůbec jsem se tam nebyl schopný do kopce rozjet, auto pořád hrabalo, tak jsem si dal do kufru padesátikilové olovo, abych ho zatížil. 

Od té doby se vaše sbírka aut výrazně rozrostla. Ze zasedačky vaší firmy Sipral ve Strašnicích, kde teď sedíme, je na ně pěkný výhled. Proč jste se rozhodl nechat si blízko u sebe právě tyhle kousky?

Tři z těchto vozů byla moje služební auta. Třeba BMW M5 E39 z roku 1999, to byl pětilitrový atmosférický osmiválec, úplně úžasné auto, o kterém se říká, že je to jedno z nejpovedenějších modelů M5, který kdy vyrobili. Intenzivně jsem v něm jezdil šest nebo osm let. Pak je tu roadster BMW Z4 v M provedení, rok 2006, kabriolet s plátěnou stahovací střechou s úžasným výkonem. James Bond jezdil v modelu Z3, tohle je Z4. Ještě tu mám jedno BMW M5, které jsem kupoval v roce 2012, taky služební.

Aby byl svět v rovnováze, máte tu i Mercedesy.

Vždycky jsem říkával, že Mercedes je pro důchodce. No a před nějakými šesti lety jsem si začal kupovat Mercedesy (smích), ale všechno jsou to supersportovní auta. První byl Mercedes SLS AMG, slavné křídlaté auto, a další je polozávodní Mercedes GTR. Pak jsem začal sbírat Mercedesy SL, které mám tři. Taky tu stojí dvě Porsche, jedno 928, první série z roku 1989, druhé Porsche 911 modelová řada 964 z roku 1991. A jedno Ferrari 400i z roku 1982, což je krásná dvanáctiválcová Gran Turismo limuzína, kterou jezdil Enzo Ferrari. 

A za ním stojí Lamborghini Gallardo.

To jsem si koupil naprosto spontánně v roce 2006, kdy jsem prožíval složité životní období a potřeboval jsem zaplácnout smutek, který jsem prožíval. V pondělí jsem se podíval na internet a ve středu si ho přivezl. Normálně by si tohle auto člověk nekoupil, s praktičností nemá nic společného. Říká se, že je to jedno z nejpovedenějších novodobých Lamborghini, které značka udělala v době, kdy ji koupil Volkswagen. Říká se mu baby Lambo, je neskutečně zábavné. Teď se svojí postavou se tam sotva vtěsnám.

Jaké auto z vaší sbírky je nejdražší?

Asi moje dvě Alpiny. Značka Alpina předělávala klasická BMW, tedy nejen motor, ale i podvozek, vybavení. Tahle auta byla velmi ceněná, stála klidně dvakrát tolik, co běžné BMW, něco jako Maybach pro Mercedes. Mám model B10, modelovou řadu E34 z konce 90. let. Ještě cennější ale bude model B12, silnější dvanáctiválcový motor, kde se cena pohybuje kolem 140 až 160 tisíc eur. Alpin je limitované množství, rostou na ceně. A asi také sportovní Mercedesy, zvláště pak AMG SLS.

Jsou obecně veterány podle vás dobrá investice?

Kdybych auta bral skutečně jen jako investici, tak to není špatné, ale není to gró. Jde o emoce. Řekl bych to takhle: naplníte emoce a k tomu máte investici. Zatím auta neztrácejí na ceně, třeba Ferrari si svoji hodnotu stále drží. 

Co říkáte na vychytávky, které nabízejí nejnovější auta?

Měli jsme tu kolegu, nového zaměstnance, který přímo tady na dvoře couval a naboural. Říkám mu: Co děláš? A on: Vy jste mi dali auto, které nemá čidla! Skvěle to ilustruje současnou situaci, kdy jsme si zvykli, že za nás technika spoustu věcí udělá. Ale měl by to být jen doplněk. Stará auta jsou krásná právě v tom, jak jsou surová. Zakládám si na životní svobodě a nemám rád, aby mě někdo kontroloval, sledoval, kde jsem, co dělám. Nepotřebuji, aby za mě auto jezdilo, zrychlovalo, blikalo, pípalo, o tom není ježdění. Rád si řídím svůj život, tak si řídím i svoje auto. Ale třeba tempomat na dlouhé vzdálenosti na dálnici je dobrá vychytávka.

Které auto je váš nejnovější přírůstek?

Porsche 993 z roku 1995. Vezl jsem si ho domů letos před Velikonocemi z Engine od Radka Pokorného z Ruzyně. Praha byla úplně zacpaná, projížděl jsem ji 2,5 hodiny. Popojížděl jsem, přeřazoval, mačkal spojku, řadil, mačkal spojku a říkal jsem si, že na tom automatu taky něco je (smích). Ale obecně je řízení krása.

Jak často své vozy vyvětráte?

Čas na auta si udělám, nestojí jen v garáži. Mám kamarády se stejnou vášní, třeba partičku Redux s Michalem Froňkem, Davidem Karáskem, Zdeňkem Kašparem, s kterou jsme opravili legendární československou formuli Aero Minor Sport a vrátili ji na okruh do Le Mans. Taky se s Radkem Pokorným účastním pravidelně výpravy Karlsbad Classic. Jsem úplně závislý na kabrioletech, stačí 7,5 stupně, sluníčko, a už stahuji střechu. Mám klaustrofobii, nesnáším uzavřený prostor. Není nad svobodu nad hlavou.  

Pouštíte se do oprav svých veteránů sám, nebo to necháváte na profících?

S nějakými základními věcmi, jako je výměna pneumatik si poradím, ale že bych se dokázal vrtat v motorech, to není úplně moje parketa. Auta si nechávám opravovat nejčastěji právě v Engine. I když relativně manuálně zručný jsem, ale spíš v práci se dřevem.  

Máte dílnu?

Tíhl jsem k tomu odmalička, už někdy v deseti letech jsem si udělal vlastní cirkulárku, i když se maminka trochu bála, abych si neuřízl prsty. Ale na druhou stranu byla ráda, protože jsem na chalupě udělal spoustu věcí. Když jsem si pak zařizoval studentské bydlení, vyráběl jsem si nábytek. Před deseti lety jsem si splnil sen a na vlastní chalupě jsem si udělal rozlehlou truhlářskou dílnu, přes celé jedno patro. Nakoupil jsem si velké truhlářské stroje a tam teď tvořím. Na chalupě jsem si sám dělal všechny podlahy, hobloval a pokládal dubová prkna, obkládal stěny, vyrobil stoly, židle. Mimochodem i stůl tady v práci do zasedačky jsem si dělal sám a říkal si, že není od věci, když si lidé sednou kolem a řeknou si: Tenhle stůl dělal šéf!