S hudebním skladatelem Karlem Havlíčkem o tónech z jedniček a nul, vášni pro české značky i americké roadtripy, o lásce k atmosférickým motorům, ale i obdivu k designu elektrických aut pro nové lidi.

Stěny obnažené na režné zdivo, v obrazech ukryté akustické panely, pod vysokými stropy neony ve tvaru zvukových vln, a výrobky českých značek všude, kam dohlédnete. Holešovická nahrávací a postprodukční studia Kabelovna Studios ještě voní novotou a na první pohled nezapřou, že tu začátkem minulého století bývala továrna na elektrické kabely a dráty. Hudební skladatel Karel Havlíček, který už dvě dekády penduje mezi Prahou a Los Angeles, jako by ve svém pražském tvůrčím zázemí zhmotnil sám sebe: neokázalý zvenku, ale sofistikovaný uvnitř. 

Industriální prostor působí jednoduše, ale je doslova protkaný technologiemi, vše funguje na bluetooth, rychlý internet, dotyk prstu… Stejně tak Karel Havlíček působí nenápadně, ale zakázky dostává z celého světa, skládá hudbu k filmům, seriálům, reklamám, stojí třeba za hudebním doprovodem pro americký snímek Lví archa, horor Ghoul, seriály Mamon nebo Terapie pro HBO Europe, složil také znělky pro Českou televizi. Naposledy tvořil hudbu k českým filmům Bratři Mašíni a Němá tajemství. A taky chystá velkolepé vystoupení v O2 Universu, kde spolu s 80členným orchestrem představí svoji novodobou vážnou hudbu, ale také elektronickou tvorbu. 

Jak si vás tenhle prostor v srdci pražských Holešovic, kde jste vybudoval Kabelovna Studios, našel?

S kamarádem Vladimírem Chorvatovičem jsme si řekli: Pojď, otevřeme si studio. Intenzivně jsme hledali vhodný prostor a tohle místo nás očarovalo. Vysoké prosklené stropy, tudíž denní světlo, velkorysé prostory, industriální surovost, ale zároveň úžasně kreativní atmosféra. S architektkou Barbarou Bencovou jsme ho chtěli opravit s co největším respektem k minulosti, kdy tu skutečně bývala továrna. Hodně jsme řešili akustiku, aby byla perfektní, ale zároveň nebyla vidět. Cihly jsou přirozeným difuzorem a absorbérem zvuku, na stěnách jsou velké akustické panely, které pomaloval můj bratr-dvojče Maxim, takže vypadají jako obrovské obrazy, z akustického materiálu je i některý nábytek nebo obaly na květináče. Nahrávací technika není skoro vidět, i když je dokonalá, takže se můžete soustředit na kreativitu. Je to takový můj pokojíček.

Zároveň tu máte spoustu českých výrobků, hned v recepci hosty vítají ikonická světla Bomma Orbital…

Miluji české věci, nechtěl jsem tu mít čínský plast. Kromě Bommy tu mám koncertní piano Petrof, repasované židle Bratislava ze 70. let, produkční stoly jsou vyrobené z masivního dřeva z českých stromů, kilometry kabelů jsou schované ve původních továrních „kejsech“. 

Vidíme tu koncertní křídlo, ale i pro laika komplikovaný produkční pult. Jak vlastně skládáte?

Je víc přístupů. Když se chci vyjádřit hudebně, klavír mi udělá hudební složku. V poslední době se ale třeba ve filmu hodně jede minimál, kdy se vyjadřujete zvukem. A tam se inspiruji počítačem. Nejčastěji jde o kombinaci hudby a zvuku. Nové piano Petrof Gemini má i digitální řízení, takže tóny z klavíru se nahrají zároveň digitálně. Je to jakési propojení obou světů. Také tu mám laboratoř na generování strojového zvuku a jeho zpracování. 

Jak jste vlastně začal se skládáním hudby? 

Rodiče rozhodně nechtěli, abych dělal hudbu. Chtěli, abych byl doktor, nebo aspoň veterinář. Ale já byl rebel a nenechal se do toho natlačit. Měl jsem to v sobě a pomaličku, tvrdohlavě si za tím šel. Rodiče viděli, že s tím nic neudělají, táta uznal až třeba v mých třiceti, že jsem si našel vlastní cestu.

Váš tatínek byl redaktor ČTK a v dětství jste jako rodina hodně cestovali. Jak vás to ovlivnilo?

Poznávání cizích kultur mě určitě hodně formovalo. Ještě v předškolním věku jsme odjeli na 4,5 roku do Bulharska. Na letišti jsem se tehdy ptal mámy: A budou tam opice? Myslel jsem si, že jsou Čechy a zbytek je exotika. Strašně jsem se těšil. Měli jsme hezké dětství, táta pracoval doma, takže jsme jako rodina byli hodně spolu. Díky tomu pendlování necítím, že bych byl v Čechách zakořeněný, moc rád cestuji, poznávám různorodé kouty světa a nedělá mi problém usadit se prakticky kdekoliv.  

Jak jste se dostal k digitálnímu skládání hudby?

Když jsem byl na průmyslovce, to se bavíme o přelomu milénia, začaly první počítače, Atari 1040ST nebo 1080ST. Ty měly midi, na kterých se dala dělat muzika. Na školách se to nikde neučilo, zkrátka jsem si koupil počítač, prvního Maca, a zkoušel to. S nástupem internetu se otevřel svět, každý si mohl vygooglovat radu na cokoliv. Přes dial vytáčení, kdy jsem musel vytáhnout telefonní linku, sice hodinu trvalo, než jsem našel odpověď, ale objevila se možnost obrovské edukace. Kdo měl touhu po informacích, věděl všechno. Žil jsem ve virtuálním světě těch rad, tvořil si svůj rukopis, svůj princip, jak počítač používat pro své nápady.

Takže jste si postavil svůj svět, v kterém vytváříte vlastní zvuky.  

Učil jsem se krok za krokem. Jakmile přidali nové funkce, hned jsem si je osvojil. Dodneška jsem rád, když vyjde nová verze programu a já se ji budu moct naučit. Techniku mám v sobě, je to moje prodloužená ruka, už ji ani nevnímám a můžu se soustředit na kreativitu. Myslím, že bychom se měli od techniky vrátit zpátky k člověku, k té humanizaci a autentičnosti toho, kdy něco tvoříme. V tom je síla. 

Na čem zrovna teď pracujete?

Je toho spousta. Dělám hudbu k filmům Němá tajemství a Bratři Mašíni, také pracuji na své nové desce a dost vystupuji. Největší věc mě čeká 24. listopadu, kdy budu mít koncert v O2 Universu. Před 2,5 roky jsem vydal v LA desku novodobé vážné hudby Spoken, kterou díky dirigentu Jiřímu Trtíkovi budu moct před českým publikem zahrát s velkým 80členným orchestrem. Začneme vážnou hudbou, pak se překleneme do elektronické hudby a rozjede se party. V LA takové koncerty hodně frčí a chceme je dostat i sem.

Tady v Kabelovna Studios tvoří i další kreativci, kromě vašeho dvojčete, malíře Maxima, tu má ateliér designér Maxim Velčovský a módní návrhář Jan Černý. Jak se tu vaše tvorba prolíná?

Líbí se mi, že všichni už máme pokročilý byznys, nejsme start-upisti, už máme sílu ovládat věci kolem sebe. Zrovna nedávno jsem u bráchy v ateliéru natáčel live video skladby Daylight, zašel jsem vedle, tam mě Honza půjčil oblek. Máme harmonické soužití.

Kromě hudby jsou vaší velkou vášní auta. Vzpomenete si na to první?

Jasně, byl to Fiat 127, stará herka, které upadly dveře za jízdy, jednou jí shořela elektrika, koule na řazení byla neuchopitelná, takže se rychlosti dávaly podle odhadu. Stále něco nefungovalo, ale to člověka vyškolí a je schopný si leccos opravit sám. I když dneska už jsou auta dokonalá, otevřete kapotu a nic tam není, vše je schované. U mého Porsche 911 není vidět ani motor, vyndává se spodem… Lásku k autům jsem zdědil po tátovi, který odebíral časopisy, my si jimi listovali a bavili se o tom.

Částečně žijete v Americe, která je pro road tripy jako stvořená. Který vám zůstal v srdci?

V Americe miluju spíše motorky, protože LA je město velké jako Česká republika a bývají tam ohromné zácpy. Jakmile ale město opustíte, jste v poušti, jedete Kalifornií, jste na hranici s Nevadou a Arizonou, dýchne na vás svoboda. Oproti Evropě, která je hustě zalidněná a plná omezení nebo nudných dálnic s kamiony, je to úplně jiný typ ježdění. Většinou si na ty velké dálky půjčím silnou cestovní motorku Harley Davidson, nebo teď mám BMW R18 s klasickým boxer motorem, která je pohodlná a jede rychle. Jezdím většinou s bráchou, rádi spolu trávíme čas. Naposledy loni v létě jsme vyrazili právě na západě do pouští, národních parků, Grand Canyon a okolí, přes Sedonu zpátky do LA. Jsou tam velké teplotní rozdíly, na vysokých horách Sierra Nevada za LA bývá i sníh, v Death Valley je zase omračující teplo, v poušti unikáte bouřkám, musíte zastavovat, protože blesky mohou být smrtelné. Jindy jsme zase jeli na východním pobřeží, z Maine, přes stát New York na hranice s Kanadou, kde je drsná příroda, kroupy, deště. No je to dobrodružné. Krásné jsou ale i roadtripy po Evropě…

Kam jste vyrazili?

Vzali jsme staré motorky Triumph Scrambler a Bonneville a jeli jsme přes Rakousko, Švýcarsko na Stelvio Pass do Itálie. Ty staré motorky moc nejedou, jsou nepohodlné, máte sportovní posed, padáte na řídítka, čicháte výpary z nádrže… Ale je to nenahraditelný zážitek.

Vede u vás zásadně benzín, nebo i elektrika?

U mě se to hodně vyvinulo. Jsem petrolhead, miluju atmosférické motory, které mají ovládání plynem bez zpoždění. Ten geniální zvuk, vibrace motoru, kdy s vysokými otáčkami přibývá výkon, to je moje. Mám rád sportovní auta, kdy můžu sundat střechu a vnímat ten zážitek se spalovacím motorem. Pak ale musím mít něco na zimu, a to klidně může být elektrika. Elektroauto je takový tichý pokojíček, kde si můžu pouštět hudbu, díky automatickému řízení se můžu věnovat i práci. Bonusem je to, že jsou šetrnější k ovzduší.

Takže vybráno ještě nemáte?

Až budu mít před domem nabíječku, která se právě staví, tak si ho pořídím. Projel jsem si teď spoustu elektrických aut, od BMW iX, Mercedes EQC, přes Teslu po Škodu Enyaq. Líbí se mi, že díky elektroautům mohly automobilky líp pracovat s designem, nemusely se dívat na konzervativní trh, který mají zmapovaný, ale mohly si dovolit odvážnější design. Tvořit auta pro nové lidi, kteří nezapadají do konvencí.

Není tajemstvím, že vás na řidičských výpravách doprovázejí řidičské rukavice Engelmuller. 

Mám několikery. Jedny nosím na řízení svého cabria, které má alkantarový volant z broušené kůže, který rukavice chrání od potu. V Americe jsou to pomalu jedny rukavice na sezonu, na roadtripech to bývají opravdu extrémní podmínky. Mám taky jedny rukavice s vycpávkou, které se mi geniálně hodily loni před klavírním koncertem. Hrál jsem v červnu na Karlově mostě, brzo ráno na východ slunce. Byla strašná zima, klepaly se mi prsty a já si vzpomněl, že mám s sebou rukavice. Krásně mi rozehřály ruce, bez nich bych to neodehrál.

A jak to vidíte do budoucna? Spíš Praha nebo Los Angeles?

Amerika se hodně změnila. Před čtvrt stoletím jsem ji poznal opravdu jako zemi neomezených možností a plnou odlišností. Dnes už se plno věcí srovnalo, už dlouho si nic nevozím tam a zpátky, takřka všechno seženete všude. Česko roste, jsou tu skvělé služby, restaurace, a za skvělé peníze. V Americe všechno zdražuje, ale úroveň života nahoru nejde. Paradoxně mi teď přijde svoboda větší v Česku – máme tu hrazenou zdravotní péči, dlouhou mateřskou, když přijdete o práci, stát se o vás postará… Je tu hodně talentovaných lidí, kteří vycestovali, něco se naučili, pak se vrátili. Dá se tu hezky žít. Díky tomu, že jsme odmalička cestovali, nemám kotvu a jsem hodně kosmopolitní. Ale momentálně mě to více táhne do Česka.