S šéfredaktorem českého Forbesu o tom, proč nedá dopustit na italské automobily, jak s Alfou Romeo z roku 1978 dobyl Istanbul a proč se stěhuje do Španělska.  

Jakmile to auto uvidíte, začne vám v hlavě hrát melodie slavné písně Mrs. Robinson od dua Simon & Garfunkel. Připomene vám mladičkého Dustina Hoffmana, který ve filmu Absolvent coby synáček z bohaté rodiny přijíždí po studiích domů a od rodičů dostane auto. A zaplete se se starší vdanou paničkou. Tou paničkou je Mrs. Robinson a tím autem je Alfa Romeo Spider. Jedno takové z roku 1978 si pořídil i šéfredaktor českého Forbesu Petr Šimůnek, který je svojí vášní pro italskou automobilku pověstný. V autech s typickou maskou a sloganem Cuore Sportivo jezdí už 25 let a asi už tomu nebude jinak.

Kde se zrodila tvoje láska k motorům? Je to zhmotnění klukovské záliby?

Myslím, že asi každý chlap to má v sobě. U mě to bylo podpořené tím, že táta pracoval nejdřív na městském okruhu v Mostě, který byl uprostřed města, a potom na autodromu jako pořadatel a vedoucí tratě. Takže na závodech jsme byli často. Od té doby je pro mě spálený benzín ta nejkrásnější vůně. I když doma jsme měli Trabanta a potom Moskviče, obyčejná komunistická auta, nic, co by mohlo vzbudit nějakou extra vášeň.

Vzpomeneš si na své první vlastní auto?

Fiat Ritmo Abart, takový italský Golf se silnějším motorem.  První auto, co jsem si koupil z Německa přes svého nevlastního bráchu, který ho tam měl, než se odstěhoval do Austrálie. Bylo stříbrné, ale já jsem si ho přestříkal na červené – zdálo se mi, že bylo úplně nové, což samozřejmě nebylo. Ale strašně rád na něj vzpomínám. Italská auta se mi vždycky líbila a od té doby jsem, až na jedno kratičké intermezzo, ani jiné neměl. 

Proč zrovna italská auta? Alfa Romeo už k tobě neodmyslitelně patří. 

Cuore Sportivo, sportovní srdce. Podle mě jsou krásná. Když přeskočím super sporty, tak v normálním světě aut designově nevidím hezčí. Jsou to i emoce. Někdo tvrdí, že Alfa Romeo je Ferrari chudých, ale já si to nemyslím. Dokonce, jestli si správně pamatuji historii, Enzo Ferrari jezdil s Alfou Romeo na závodech, až pak se oddělil. Je to sportovní auto, které si dává záležet na designu a díky tomu je jiné, vystupuje z uniformní šedi. Z oblečení si taky nekoupíš kabát, co má každý. Není to auto pro každého, tím nemyslím cenou, ale ne každému se líbí vyčnívat. Mě to baví.

Která Alfa byla tvoje první?

Alfa Romeo 156, mohlo to být v roce 1997.

A čím jezdíš dnes?

Mám dvě moderní Alfy a jednoho veterána. Řídím Giulii Veloce, moje žena má normální Giulii a pak jsme si pořídili starý kabriolet Alfa Romeo Spider z roku 1978.

Takže Alfou jezdí celá rodina.

A můžeme pokračovat. Moje dcera donedávna řídila moji druhou Alfu Romeo, ale museli jsme ji dát do šrotu, protože se jí zadřel motor. To jsem obrečel, protože jsem tajně doufal, že tím začne sbírka aut, která jsme měli a zároveň nám zůstala. Ale tahle Alfa měla najeto 200 tisíc a nedávalo smysl ji opravovat. Tím to nekončí, moje bývalá žena má další Alfu Romeo Giuliettu. 

Jak si k tobě našel cestu veterán Spider?

Auta mám rád a tohle je navíc ikonické díky filmu Absolvent s Dustinem Hoffmanem. Má perfektní krásný design, ale je to zároveň specifický vůz, protože je relativně malý, průměrně vzrostlý Čech se do něj nevejde. Před lety jsem si jako kratochvíli nainstaloval pár aplikací celoevropských trhů s ojetými auty a hledal jsem si veterány. Pak jsem jednou Spidera viděl u Radka Pokorného v Enginu, i když o něco mladšího, a nadchl mě. Toho svého jsem našel přes inzerát, právě přes aplikaci, což je ohromná loterie. Autům technicky až tak nerozumím, nepoznám, jestli má třeba přetočený tachometr nebo nějakou jinou zradu. Jsem klasická kavka, která by asi skočila na lep. Ale měl jsem velké štěstí, našel jsem veterána za dobrou cenu od dobrého majitele. Celý proces byl fajn. Jel jsem si pro něj do Holandska, nejdřív letadlem do Belgie, pak Flixbusem do nějaké malé vesnice kousek od Maastrichtu. Na jedné návštěvě jsme ho viděli a za týden si pro něj jeli. Bylo to rychlé a vlastně trochu romantické, protože jsme tam jeli se ženou, a pak vyrazili po vlastní ose do Varů. Tehdy jsem poprvé v životě jel kabrioletem a strašně jsem se spálil. Nevěděl jsem, že ke kabrioletu patří opalovací krém. Nedávno to bylo pět let.

Letos jste veteránem podnikli cestu do Istanbulu. Co to bylo za akci?

Cestu vymyslel a zorganizoval Josef Zajíček, kterému patří mostecký autodrom a hodinky Robot. Pojmenoval ji Oldtimer Express a dal dohromady přes dvacet posádek, všechno to byli moc zajímaví lidé. Společně jsme vyjeli na trošku exotickou výpravu z Prahy přes Slovensko, Maďarsko, Rakousko, Rumunsko, Bulharsko do Istanbulu. Trvalo to pět dní, takže to bylo docela rychlé, denně jsme ujeli 700 až 800 kilometrů. Každý večer jsme vypadli z auta a byli hotoví, přece jen stará auta na takhle dlouhé trasy nejsou stavěná. Byly zajištěné hotely na přespání i doprovodná vozidla a servismeni pro případné problémy. Každému se na cestě něco přihodilo, nás nevyjímaje.

Co se stalo?

Vlastně úplně banální věc, na kterou bych ale sám nepřišel a nedokázal ji opravit. I když jsme měli motor po generálce, během cesty se nám v Bulharsku uvolnil šroubek, kde se nastavuje předstih v karburátoru. A to auto najednou z ničeho nic přestalo jet. Kluci ze servisního auta chvíli taky tápali, pak ale párkrát zatočili, opravdu expertně, šroubovákem a bylo to opravené. 

Co vás čekalo v cíli?

Krásný mejdan. Dojeli jsme do úplného centra Istanbulu k mešitě Hagia Sofia, což bylo fakt úžasné. Říkal jsem si, že nám musí blbnout navigace, protože jsme jeli malinkými obskurními uličkami, místní na nás koukali, jako bychom spadli z Marsu. Čekalo nás ale docela drsné překvapení. Když dojedeš, tak jsi fakt šťastná, že jsi v cíli a na chvilku to auto nechceš vidět. S cestou je samozřejmě spojená určitá míra stresu a únavy. Miluješ to, ale chceš si odpočinout. Původní plán byl, že se v Istanbulu auta naloží, pojedou zpátky na náklaďáku a my poletíme. Z nějakých administrativních celních důvodů se to ale nemohlo uskutečnit. Takže žádný extra velký mejdan nepřipadal v úvahu, protože jsme se museli vrátit nějakých 350 kilometrů zpět do Bulharska a naložit auta až tam. Někdo se rozhodl jet domů po vlastní ose. 

Jako šéfredaktor Forbesu i testuješ auta. Jaké tě v poslední době nadchlo?

Náš redaktor Ondřej Kinkor autům rozumí asi víc než já, takže testy obvykle obstará sám. Ale nechal jsem si jednu značku, kterou Ondřejovi nedám, a to je Rolls Royce. Ta značka mě velmi baví. A samozřejmě nové Alfy ☺ Elektrický Rolls Royce mě překvapil tím, že nabízí úplně stejný zážitek jako klasický se spalovacím motorem, v kterém mimochodem motor ani neslyšíš, jak perfektně je odhlučněný. Rolls Royce udělal dokonce takové úpravy, že i akcelerace je podobná feelingu normálního motoru. Fakt nepoznáš, co tam máš za motor. Je to super pohodlné ultimátní auto. Až budu jednou v důchodu a někdo si ode mě koupí podíl ve Forbesu, tak si koupím Rolls Royce.  

Takže elektroautům fandíš?

Jízda v nich je zábavná, nemůžu říct, že ne. Právě ta rychlá akcelerace je něco nevídaného, to s normálním motorem takřka mít nemůžeš. Někdo říká, že elektroauta jsou bez vášně a bez zápachu, ale to bych vůbec neřekl, pár jsem jich vyzkoušel a je to dobré svezení. Nebaví mě ale to, když se některé typy elektroaut tváří, jako by přeskočily do jiného století. Když má kokpit jen tablet a displej, tak mi ten klasický vzhled chybí. Ale neuděláme s tím nic, asi je to budoucnost. Sám o něm zatím neuvažuji, protože bydlím v bytě na Malé Straně a ne v domě, nevím, co bych si s elektroautem a jeho nabíjením počal. Když máš byt s garáží nebo rodinný dům, tak to chápu. Ale možná to moc řeším, třeba opravdu stačí dojet k nejbližší nabíječce. Jenže mě strašně často dochází benzín… 

A co tvoje motorky? Máš na ně čas, nebo teď vede veterán?

Je pravda, že jsem letos strávil rozhodně víc času ve veteránu. Na motorce jsem toho moc neujel. Moje Harley Davidson Sportster je už taky vlastně starý stroj z roku 2003. Je to taková harlej do města, já na ní dřív jezdil do práce, v Americe si to kupují ženský. Pak mám ještě Čezetu z roku 1961, klasický český krásný skútr zvaný „prase“. Dostal jsem ho ke čtyřicetinám od své tehdejší ženy. Můj táta tehdy řekl, že na něm kdysi jezdil a že ho projede jako první. Okamžitě ho zadřel a od té doby zůstal stát. Až loni jsem ho po patnácti letech dal dohromady. Ale ještě mi nějaké dodělávky chybí, sám jsem na něm ještě ani nejel!

Absolvoval jsi na harleji nějakou větší výpravu?

Když jsem skončil jako šéfredaktor v Hospodářských novinách, sedl jsem na motorku a odjel do Španělska, kousek pod Barcelonu, trochu si odpočinout. Čtrnáct dní na to mi volali noví majitelé licence Forbesu pro Česko, jestli se nechci stát šéfredaktorem. Smlouvu jsem jel podepisovat v motorkářských hadrech, protože jiné jsem neměl. Když za mnou pak moji dnešní společníci přijeli do Barcelony, tak jsem na ně čekal na motorce na benzínové pumpě, abych je odvedl mezi vinice, kde jsem měl pronajatý dům. 

Vůně benzínu se tvým životem skutečně prolíná. Stejně jako vášeň pro Španělsko. Ta se zrodila jak?

To je dobrá historka, která souvisí taky s Hospodářskými novinami. Nastoupil jsem tam v roce 2005 a jedním z mých úkolů bylo noviny předělat, jak obsahově, tak po vizuální stránce. Tenkrát jsem si prosadil, že redesign nebudeme dělat v Česku, chtěl jsem, aby to mělo jiný vibe. Vybírali jsme zajímavou firmu, která má ve světě renomé. Dobrá studia jsou ve Skandinávii, ale řekli jsme si, že raději budeme jezdit do Barcelony než na sever. Během těch cest jsem Španělsku jednou provždy propadl. 

Teď jste se dokonce s rodinou rozhodli, že tam budete částečně bydlet. 

Ve Valencii, kde jsme koupili byt, je 300 až 310 slunečných dní. U nás je to padesát nebo šedesát. Nejde jen o počasí, je to jiný způsob života, v něčem zdravější, protože lidé tráví víc času venku. Především je tam moře a otevřený horizont, to mě fascinuje, to v naší kotlince nikde není. Ale ideální kombinace je žít v Česku a mít možnost nějaký čas trávit tam. 

Jak budete mít uspořádaný život? Dva týdny tam a dva tady?

Takhle lineární to určitě nebude, aspoň ne u mě. Moje žena má práci, která je nárazová a část se dá dělat z jakéhokoliv místa, takže tam s naší dvouletou dcerou bude víc. Já se budu snažit létat tam a zpátky, abych zvládal svoji práci, to je priorita. Ale těším se, že tam nějaký čas strávím. Rekonstruujeme byt, který jsme si koupili za cenu garáže v Praze. Ale ještě není hotový, tak jsme si pronajali jiný a vyzkoušíme si celý rok, jaké to žít na dvou místech. Valencie je krásná, dokonce ještě asi hezčí na život než Barcelona. Strašně se na to těším, dává to naději na nový začátek, kdy člověk nemá pocit zajetých kolejí. Dostaneš šanci udělat si to jinak, pokud chceš.