S designérem Michalem Froňkem o tom, jak si udržet životní flow, o znovuzrozeném závodním speciálu a druhém startu na Le Mans i o architektonické perle ve Slavonicích, které vrací život.

Michal Froněk je přesně tím typem člověka, který dokáže svůj talent naplno využít k tomu, aby byl svět krásnější. Přes třicet let vede se svým kolegou Janem Němečkem úspěšné designérské studio Olgoj Chorchoj, společně řídí také ateliér produktového designu na pražské UMPRUM. Kromě toho dokáže vždy držet prst na tepu doby – takřka pokaždé, když se potkáme, má nějaký nový projekt z úplně neprobádané oblasti. Ať je to oživení slavného automobilového veterána, česká značka hodinek Robot nebo dům ve Slavonicích, který díky němu a jeho manželce Tereze právě nabírá druhý dech.

Svého žlutého Saaba parkuje před kavárnou Letka na pražské Letné, která je pro něj symbolická hned z několika důvodů. Jen pár kroků odtud vyrůstal ve stejném domě, kde měl ateliér malíř Mikuláš Medek, a taky má vztah k jednomu technického pokladu. Před pár lety s přáteli koupil a opravil legendární vůz Aero Minor Sport, s nímž po válce československý tým vyhrál svoji kategorii na slavném závodě ve francouzském Le Mans. „Auto symbolizuje historický úspěch a jednou by mělo skončit tady v technickém muzeu,“ ukazuje přes ulici na funkcionalistickou stavbu z režného zdiva od architekta Milana Babušky. A co víc – Michal Froněk si udělal mezinárodní závodní licenci a s Minorem se na okruh v Le Mans znovu vypravil. A rukavice Engelmuller nemohly chybět!

Michale, jaké to je sednout za volant auta s takovou historií?

Je to splněný sen. Nejen to, že se nám auto podařilo opravit, ale hlavně vrátit se s ním právě do Le Mans. Ten původní příběh je strhující. Pováleční piloti František Sutnar a Otto Krattner tam v roce 1949 s obdobným autem vyhráli svoji kategorii, což byl fenomenální úspěch. Jenže do roka a do dne skončili v komunistickém žaláři – na sedmnáct let! Měli být zapomenuti, podobně jako třeba předválečná závodnice Eliška Junková. Náš návrat do Le Mans bereme jako připomenutí a splátku dluhu těmto našim národním hrdinům.

Osud závodníkům skutečně nepřál a vy jako připomenutí chystáte s novinářkou Evou Srpovou i knihu. V jaké je fázi?

Máme hrubý text, podařilo se nám najít nádherné archivní materiály k Minorům, sbíráme a kupujeme různé artefakty, které s tím souvisí. Nebude to jen historie automobilových závodníků, ale i samotné automobilky, technikálií. Připojit bychom chtěli také reportáž z naší účasti, abychom to aktualizovali. Hledáme partnera, který by nám pomohl uvést knihu do života. 

Letos začátkem července jste na Le Mans startovali už podruhé. Co všechno je potřeba před startem připravit?

Loni jsme auto dost „zrušili“, ulomila se hnací hřídel, přidřela převodovka. Byli jsme rádi, že jsme dojeli. Ale dojeli! Museli jsme ho celé rozmontovat a dát znovu dohromady. Výhodou je, že už jsme měli start jednou za sebou, takže jsme věděli, kde je catering, driver‘s club, který je mimochodem skvělý! Upřímně, nejeli jsme vyhrát, je to nebezpečná kratochvíle a technicky se s ostatními nemůžeme srovnávat. Jedeme si užít prostředí, vyprávět historii, propojovat se. To, že jsme teď v našem gridu skončili 38. z 83 aut, je neuvěřitelné. Lepší, než jsme čekali. Atmosféra závodu byla skvělá, 700 historických aut, čtvrt milionu lidí… Letos jsme bydleli v kempu pro piloty, kde po trávě jezdí auta, která znáte z muzeí, z otevřených okýnek koukají nohy, zakopáváte o slavné osobnosti z oblasti automobilismu. Úžasné!

Kdo všechno váš tým tvoří?

Teď podruhé jsme jeli tři řidiči: David Karásek z mmcité, Zdeněk Kašpar z Kaspenu a já. V týmu je ještě Leopold Bareš ze fasádnické firmy Sipral, který, řekněme, nadzvihuje auto v paddocku, a Josef Zajíček z mosteckého autodromu. Jede s námi i náš šéfmechanik Petr Kohlbeck. 

Jak těžké je vůbec se na takový závod dostat?

Je tam obrovská konkurence, většinou se hlásí stovky aut z celého světa, z kterých vyberou šedesát do každého gridu, tedy skupiny podle data výroby. Minory jsou tam dva, což je velká výjimka – jeden je český, jeden v česko-francouzské barevnosti, podobně jako tomu bylo v roce 1949. Coby řidič se musím připravit fyzicky včetně zdravotní kontroly, musím mít mezinárodní závodní licenci, něco natrénováno a odjeto. Auto musí mít FIA papíry certifikované ve Francii, které dokládají, že vůz splňuje všechny předepsané podmínky, což si před startem organizátoři pečlivě odškrtávají. Pokud něco nesedí, klidně vás pošlou zpátky domů. Ono není těžké si auto sehnat, ale právě ho na ty závody kompletně připravit. 

Kolik pro představu stojí startovné?

Tím, že jsme jeli opakovaně, jsme platili snížené startovné, něco kolem 150 tisíc. Což je relativně malá položka vzhledem k investicím do auta, které se šplhají k milionu.

Závod Le Mans Classic, kterého se účastníte, se jede o tři týdny později než velká Le Mans a staví se na stejném okruhu. Není to ten legendární 24hodinový podnik, ale i tak musí být jízda docela výživná. 

Čtyřiadvacet hodin by auto nikdy nepřežilo a my už vůbec. Jedou se dva tréninky a tři ostré závody, každý na 45 minut a úplně to stačí. Okruh měří 14,5 kilometrů. Vypustí se všech šedesát aut najednou, což je brutální. My jsme nejmenší, nejslabší auto a nejhorší piloti, takže nás všichni minou a pak vyrazíme. Není to takové jako třeba v britském Goodwoodu, kde do sebe auta na startu strkají, ale jede se rychle, co to jde. Musíte jet opatrně a s lehkostí, koukat před sebe. Půlka startujících jsou profíci, bývalí piloti Formule 1. Párkrát jsem tam viděl třeba Paula Belmonda, syna Jean Paula, který jezdil F1, vedle nás jezdil Emanuele Pirro, několikanásobný vítěz Le Mans. Amatérů se účastní málo a i tak jsou to ti, kteří jezdí každý víkend závody. Třeba v Anglii je to národní sport, mají spoustu okruhů, takže pořád trénují. 

Máte pro jízdu nějakou taktiku?

Je potřeba vychytat všechna specifika. Naše auto třeba vůbec nesvítí, takže je potřeba se držet za vozem před sebou. Každý z nás řidičů už tam udělal jezdeckou chybu, jsou tam šikany, a když nesvítíte, nevidíte na cestu, přeskočíte retardéry, což je pěkná morda do auta. Všichni jsme mu dali pěkně na frak, ale lítají tam všichni. Je dobré nacvičit si jízdu na Playstationu, já jsem to jel asi pětsetkrát, abych věděl, která zatáčka je jak ostrá, kde se čerpá palivo… Startuje se z tribun, pak se vyjede do táhlého kopečku, kde vidíte slavný oblouk Dunlop z filmu Le Mans. Otevře se před vámi údolíčko, nekonečná rovinka, kterou musíte správně odhadnout, jedete rychle, klepou se vám brýle… Moje taktika je najít si auta, která jedou podobně jako my, a držet se jich. Jedu na jistotu. Je potřeba počítat i s tím, že na okruhu bývá vedro, čtyřicet stupňů, auta „hoří“. Minor je malý a rychlý, což je výhoda v zatáčkách. Loni jsme z těch šedesáti aut skončili v půlce, což byl zázrak. Jsou tam auta o deset let mladší, mají třeba čtyři sta koní, my máme lehce přes třicet. I kdyby za volantem seděl Schumacher, tak to nezachrání. 

V duchu závodu Le Mans jste navrhl i speciální řadu rukavic Engelmuller. Inspirovali jste se prošíváním, a barvou sedadel, které tehdy Minor měl a které by teoreticky tehdy piloti mohli oblékat. Odřídíte v nich i samotný závod?

Při závodě musíte mít certifikované vybavení FIA včetně rukavic. Ale když auto převážíme nebo se pohybujeme mimo okruh, klidně si vezmu vintage overal a rukavice Engelmuller. Každý je tam tak trochu stylový, žijeme tím. Mě převleky baví, dokonce bych řekl, že to je moje úchylka. Mám oblek závodníka, mechanika… Minule jsme měli tu čest dát rukavice Engelmuller významným závodníkům jako náš osobní dar. Ne že bychom je rozdávali, přece jen je to highendový produkt, ale je hezké, když si na závodě uděláte přátele, něčím je podarujete, a těšíte se, že se navzájem pokoříte.

Inspirují vás stará auta i při práci designéra?

Navrhnout pro klienta židli nebo interiér je podobné jako chystat se na Le Mans, je to management úkolu. U plnění zakázky experimentujeme, ale zároveň udržujeme kontinuitu, zjišťujeme si, jací jsou prodejci, kde to bude vystavené, jak se bude produkt vystavovat na veletrhu… K designu, architektuře, jakékoliv tvůrčí činnosti patří určitý díl hrdinství, nebát se věci dělat. U obojího spatřuji stejnou vizi – člověk to musí dokázat a dotáhnout. 

A design aut vás nelákal?

Auta jako taková mě přitahovala vždycky, ale nikdy jsem nechtěl dělat jejich design. Ten obor je hodně uzavřený a já jsem lidsky nastavený na rozmanitost. Vždycky jsem chtěl být v lifestylu, navrhovat nábytek, světla, interiéry, tam si to mohu ohlídat všechno. Typově jsem spíš vykopávač, udávám směr, trendy a s kolegy na tom pak spolupracuji dál.

Na čem zrovna teď děláte?

Kromě práce na návrzích několika rodinných domů se nám sešlo i sedm projektů na restaurace, kavárny, cukrárny, což je docela dost. Hezká práce byla na pražském bistru Marie B, které je jakýmsi pokračováním michelinské restaurace La Degustation Bohême Bourgeoise v paláci U zeleného stromu, kde sídlí i bar Bokovka. Kromě dvorního grafika Ambiente Aleše Najbrta jsem měl možnost spolupracovat i s Anselmem Reylem, jedním z top současných německých autorů, který na míru pro tento prostor vytvořil dva své ikonické neonové obrazy. Pracovat s takovým člověkem byl zážitek! Podílíme se taky na baru Forbína, nádherném prostoru, který je součástí pražské kavárny Slávie. Nebude chybět dlouhý bar z kusu kamene, dobré drinky, úžasný duch doby i místa. Pokračujeme v tvorbě městského mobiliáře v Praze a taky navrhujeme dům na ostrově. Architektonické sny se nám plní. 

Je takovým splněným snem i rekonstrukce domu z 14. století ve Slavonicích, do které jste se s manželkou Terezou pustili?

Šli jsme do toho proto, že ten dům prostě potřeboval zachránit. Chceme se co nejvíc přiblížit původnímu stavu. Odkrýváme prehistorické věci, jsou tam gotické sklepy, ta práce je něco mezi architekturou a archeologií. Schválně necháváme některé detaily trochu omšelé, aby bylo stáří stavby znát. Milujeme to. Dům nebude mít žádný komerční účel, zařídíme si tam byt, abychom tam mohli pobývat, a čas od času bude možné se do něj jít podívat. 

Svoji vášeň pro techniku, stará auta a řemeslnou zručnost jste zhmotnil i v kolekci hodinek pro českou značku Bohematic, u jejíhož zrodu jste před pár lety s Janem Němečkem a investorem Josefem Zajíčkem stál. Jak se jí daří?

Teď jsme s typografem Radkem Sidunem dodělávali hodinky Analog z řady Graphic vzdávající hold českému designu. Celkem jsem vytvořil asi pět řad hodinek. Ale po pravdě jsem si teď nabral docela dost interiérových a architektonických projektů, takže pro Bohematic, respektive Robot, jak zní nově registrované celosvětové jméno firmy, nemám teď žádnou konkrétní práci. Uvidíme, co bude dál.

Ve všech pádech se dnes skloňuje umělá inteligence. Jak ovlivní design?

Zajímám se o to od prvního okamžiku, co se objevily první podobné aplikace. Zkoušeli jsme umělé inteligenci dávat různá zadání, třeba: buď avantgardní, mimo mainstream, a co jsem viděl výstupy, není to špatné, ale nové nápady to úplně nepřináší. I když program navrhne řešení, třeba židli s pěti nohama nebo čajovou konvici, člověk to stejně musí oddřít, udělat technické řešení a hlavně je zodpovědný za to, že to funguje a zároveň dobře vypadá. Jméno architekta si klient kupuje proto, že v něj má důvěru. Nemyslím si, že umělá inteligence design ovládne. Já to asi používat nebudu, mám rád analogové metody. Když dostanu zadání, spoléhám na manuální start – sáhnu po papíru a tužce, dnes tedy spíš tabletu. Ale kdoví, možná se to všechno změní. Každopádně to budu sledovat spíš se zájmem, než s neklidem.

Už přes dvacet let vedete s kolegou Janem Němečkem ateliér na UMPRUM. Co vás na škole tak dlouho drží?

Baví mě ta instituce, vidím příležitosti, které tam jsou. Snažíme se vytvářet školu otevřenou pro 21. století, čemuž pomáhá i nová budova v Mikulandské ulici. Mám radost z kreativní laboratoře UMlab, jejímž cílem je propojovat akademickou sféru se soukromým sektorem. Studenti si mohou osahat styk s realitou, žádosti o granty, management, prezentace, finance, termíny. S kolegou budeme zůstávat ještě tři nebo čtyři roky, obhájili jsme vedení ateliéru, a chceme dohlížet na generační obměnu, ke které dochází. Vyšší funkce typu rektora mě ale nelákají. Jsem kreativec a nechci mít placatý zadek z kancelářské práce.

Jací jsou dnes studenti umění? Jak je proměnily turbulentní roky spojené s pandemií, válkou, eskalující klimatickou změnou?

Jsou hodně vnímaví k problémům ve společnosti, v kolektivu. Opravdu je trápí, kde se dnes nachází svět, planeta. Člověk musí být citlivější jak v přístupu, tak v hodnocení, což ale neznamená, že když někdo něco udělá špatně, bál bych se mu to říct. Jsou mnohem méně orientovaní na super výsledek ve smyslu úspěchu. Dřív pro ně bylo metou dostat se do Milána, dnes mají i jiné priority. Všechno je to dané okolnostmi. A jak ukazují úspěšní absolventi z našeho ateliéru, kterých je hodně, sláva a úspěch někdy nemusí přinášet štěstí. Je dobré mluvit o tom, že ne všechno je tak růžové, jak vypadá, a alternativní cesty můžou být zajímavé. 

Jak si udržujete svoje flow, v kterém stíháte všechny aktivity, propojujete lidi, zhmotňujete sny…?

Nesmíte na to nikde tlačit, musí to být přirozené. Není to snadné a nejde to samo. Někdy je to náročné a někde se to projeví, nemůžete spát, chytne vás depka. A prakticky? Nosím s sebou diář, kde mám dvě stránky s vypsanými projekty, na kterých dělám. V pondělí si to přečtu a označím si preference na daný týden. To je základní systém, udržet v hlavě se to nedá. Dělám to tak už léta. Co projekt, co obvykle jiná bublina lidí, jiné potřeby, ale ve výsledku to do sebe zapadá a propojuje se to a ty věci se pak dějí tak trochu samy.