S designérkou Janou Rollovou o alchymii dokonale padnoucích rukavic, o tradici řemesla u nás a ve Francii i o tom, jestli kůži mohou nahradit ekologické náhražky z rostlin. 

Na Prahu padá brzký podzimní večer a v kavárně SmetanaQ na břehu Vltavy je rušno. Designérka Jana Rollová to sem má ze svého ateliéru jen pár kroků, pracuje totiž v prvním patře přímo nad kavárnou. Ve vlastní autorské tvorbě pod značkou Jana Rollo se zaměřuje na kožené doplňky, kabelky a šperky, za něž byla nominovaná na letošní prestižní ceny Czech Grand Design, ale už roky navrhuje i české rukavice Engelmuller. „Hned mě zaujalo, že má značka vizi, jasný názor a ucelený koncept. To je pro designéra skvělý odrazový můstek,“ vzpomíná na dobu před sedmi lety, kdy potkala zakladatele značky Tomáše Kopečného a začala psát další etapu svého života jako designer director rukavičkářského projektu. Nad kávou jsme probraly její studijní i pracovní roky v Paříži, kde navrhovala kabelky třeba pro luxusní britskou společnost Bentley, ale i pro francouzský Monoprix, o jejím návratu do Česka, specificích navrhování rukavic i obavách o osud českého řemesla. 

Jano, jak jste se dostala k práci designérky? Pocházíte z uměleckého prostředí?

Právě že vůbec ne. Tedy z výtvarného ne, ale můj tatínek je muzikant multiinstrumentalista, hraje na spoustu nástrojů. Já jsem asi od šesti let chodila na výtvarku na ZUŠku, což jsem milovala a hodně mě to ovlivnilo, mám z té doby i nejlepší kamarádku. Pořád jsem si kreslila. Šla jsem na gymnázium Na Pražačce, které otvíralo výtvarnou třídu. Už tehdy na gymplu jsme dělaly s kamarádkou jako jednu ze závěrečných prací módní přehlídku. Představovaly jsme háčkované plavky, které jsme samy vytvořily. Obecně mám k rukodělným pracím blízko, je v nich něco relaxačního, ale samozřejmě je to časově velmi náročné…

Později jste šla na UMPRUM. 

Vyhlídla jsem si tam obor design oděvu, kam se hlásilo obrovské množství lidí a brali třeba tři. Myšlenkově jsem najela na to, že se budu hlásit každý rok, dokud se nedostanu, což je poměrně běžná praxe. Mezitím jsem stíhala další věci, třeba jsem si dodělala nástavbu na Vyšší odborné škole oděvního návrhářství v Holešovicích, kde jsem se naučila šít, což bylo super. Pak jsem ještě na rok vyrazila do Holandska. Na výtvarné Gerrit Rietveld Academie jsem absolvovala základní ročník, kde bylo trochu z každého oboru, takže jsme měli fotografii, šperk, sochařství, malbu, taky moc hezkou textilní dílnu. Právě v průběhu studia v Amsterdamu jsem se konečně dostala na UMPRUM. 

Napotřetí. 

V Holandsku mi nabízeli, ať zůstanu studovat dál, že ten základní ročník funguje jako síto, kdy třeba půlka dál nepokračuje. Ale já si říkala, že půjdu do Prahy, když mi to konečně vyšlo. Paradoxní je, že jsem se dosud hlásila na oděv, ale ten třetí rok jsem zkusila obuv, kterou nově přesunuli do Prahy. Že to bude zase něco trochu jiného. Tak jsem začala dělat boty a dostala se k práci s kůží. 

Splnila vysněná škola očekávání?
Tehdy ještě náš obor vedla docentka Krbcová, a byl to magisterský obor na šest let. Naučila jsem se hodně o zpracování kůže, jezdili jsme do zahraničí na soutěže, taky jsme si vyzkoušeli různé disciplíny jako sochařství, kresbu, ale těch šest let bylo docela dlouhých. Tak jsem začala jezdit na stáže, které mi přinesly novou dávku inspirace. Byla jsem v Bratislavě, na Islandu, a celý pátý ročník jsem strávila v Paříži – bavíme se o roce 2006. Motivovali mě k tomu Jakub Polanka a Pavel Brejcha, kteří na tamější postgraduální Programme de Création de mode IFM studovali přede mnou.

V čem byla pařížská akademie jiná?

Myslím, že UMPRUM se hodně posunula od dob mého studia, ale zásadní rozdíl bude v napojení na průmysl. Výhodou postgraduálního programu na IFM bylo, že jsme realizovali naše projekty ve špičkových dílnách luxusních firem, a tak se naučili profesionálně připravit podklady a nechat se v kreativitě limitovat tím, co zvládneme sami vyrobit. Dále mi IFM dala znalosti marketingových strategií, což se v mé době na UMPRUM vůbec neřešilo. Pracovali jsme také na projektech společně se studenty managementu módy a navrhovali kolekce pro existující značky. Zároveň potom lidi z těchto firem byli v komisích při prezentaci projektů. V mém ročníku to byly značky jako Vuitton, Chanel, Robert Clergerie… To se mi pak skvěle hodilo mimo jiné i při práci pro Engelmuller.

V Paříži jste nakonec zůstala dlouhých čtrnáct let. Proč?

Po studiu jsem dělala stáže a následně si mě najali do Atelieru du Sartel. Tam jsem navrhovala kabelky a doplňky pro značky, které vyráběly například oděvy nebo automobily, ale neměli designérský tým na doplňky. Tak si nás najali, my jim to nakreslili a nechali vyrobit v partnerských firmách. Hrozně zajímavá byla ta různorodost: dělali jsme luxusní kabelky pro Bentley, na které jsme si nechávali vyrábět všechny komponenty jako taháčky na zip nebo přezky. To byl projekt s opravdu velkým rozpočtem. Na druhé straně jsme pracovali třeba pro Monoprix, což je dostupné zboží pro širší vrstvy, naše kabelky jsme běžně vídaly na ženách v metru, což bylo vtipné. Ta škála byla velká. Nejvíc mě bavil projekt pro španělskou značku Delpozo. Nejúžasnějším momentem bylo, když jejich tehdejší kreativní ředitel Joseph Font použil na přehlídce na newyorském fashion weeku ke všem lookům mnou nakreslené kabelky. Hned poté se díky svým inovativním konstrukcím a barevnosti objevily všude na trendforcastingových stránkách! Měla jsem i klienty mimo Evropu, třeba do Jižní Koreje jsem jezdila několikrát za rok. Úžasné zkušenosti, ale také rychlé tempo. Po nějaké době jsem začala být unavená, přišlo mi, že jen chrlíme a chrlíme. Také jsem v tu dobu otěhotněla.

To byl impuls k definitivnímu návratu domů?

Francouzsky jsou na mateřské tři měsíce a pak se vrací do práce. Já jsem si nedovedla představit, že budu s dítětem na otočku létat třeba do Itálie a další den pojedu na schůzi do Londýna. Rozhodla jsem se, že skončím a budu pracovat na volné noze, abych si mohla čas sama organizovat. Nakonec jsme se s rodinou před čtyřmi lety rozhodli pro návrat do Česka, abychom byli blíž širší rodině.

Jak jste se pak dostala k práci pro Engelmuller?

V Paříži jsem se potkala s Tomášem Kopečným, kterého zaujaly mé zkušenosti z luxusních značek. Tomáš potom přijel na veletrh Premier Vision vybírat materiály a oslovil mě, jestli bych pro ně nechtěla dělat design. Hned mě zaujalo, že má značka Engelmuller vizi, jasný názor a ucelený koncept. To je pro designéra skvělý odrazový můstek. Snažíme se dělat rukavice opravdu na té nejvyšší úrovni, z nejlepších možných materiálů, chceme dotáhnout každý detail a nemusíme primárně hledět na cenu. 

Jak jste k navrhování rukavic přistoupila?

Tehdy už měli část kolekce řidičských rukavic hotovou, takové ty klasické vzory inspirované historickými fotkami. Já jsem dotáhla detaily jako třeba kovodíly, které činí ten rozdíl mezi běžnou a prémiovou rukavicí. Pomohla jsem dotáhnout některé zapeklité detaily, se kterými si na dílně nevěděli rady. Co se týče mé autorské práce, rozvinula jsem dámskou řadu, vytvořila legionářskou řadu a Essential, což jsou běžně nositelné společenské rukavice. 

Jak vybíráte materiály?

Finální výběr většinou vychází z diskusí s Tomášem. Pracujeme převážně s jehněčí a jelení kůží, osvědčila se nám také kůže z prasátek pekari, která je měkká, jemná, pružná a skvěle se hodí právě na výrobu řidičských rukavic, protože se dobře tvaruje. Materiály si vybíráme na mezinárodních veletrzích a dílčí komponenty si necháváme na zakázku vyrábět. Přezky máme z Itálie, zipy jsou švýcarské, knoflíky s gravírovaným logem Engelmuller a vytkávané cedulky české, za což jsme moc rádi. 

A co veganské rostlinné alternativy kůže, které jsou dnes poměrně žhavým tématem?

Jasně, je to trend. Já na veletrzích tyto náhražky pečlivě sleduji, ale ještě zdaleka nedosahují takových vlastností jako kůže. Její pružnost, nezbytnou na výrobu rukavic, zatím nic nenahradí. Myslím si, že dokud budeme jíst maso, kůže se jako vedlejší produkt masného průmyslu prostě bude používat. Má spoustu výhod: dlouho vydrží, krásně stárne, pokud se o ni staráte a nenecháte ji sušit třeba na sluníčku. Z hlediska té dlouhodobosti je to v podstatě ekologický materiál. Snažíme se brát kůži z co nejbližší vzdálenosti, obvykle je to Itálie, ale třeba pekari se nedá sehnat jinde než v jižní Americe.

Necháte nás nahlédnout pod návrhářskou tužku? Jak vznikají skici originálních, dokonale padnoucích rukavic? 

Dobrým příkladem je legionářská řada, kterou jsme uváděli na trh v roce 2018 jako oslavu 100. výročí československých legií. Vycházeli jsme geograficky z míst, kde působili. V Rusku je zima, tak jsme pracovali s kožešinou a rukavice jsou hrubě ručně šité. Později jsme ve stejném provedení přidali i palčáky. Italské jsou elegantní, hodně propracované, kombinující jelenici a jehnětinu. Mají decentní páseček se specifickou sponou, kterou jsme si objednávali přímo z Itálie. Zajímavostí je na nich kašmírová podšívka a právě ten páseček zpracovaný technologií spíše kabelkovou než rukavičkářskou, vypadá trochu jako pásek od hodinek. Třetí legionářský model je inspirovaný francouzskou elegancí, je to spíše společenská rukavice. Má hedvábnou podšívku, která taky zahřeje, ale hodí se spíš na městskou zimu.

Ušít kvalitní rukavici je titěrná práce vyžadující přesnost. Jak jste hledali místo, kde jsou schopni dosáhnout potřebné jakosti?

Zkoušeli jsme Maďarsko, ale dnes už v podstatě všechno vyrábíme v Dobříši, kde funguje několik firem postavených na zbytcích slavných rukavičkářských závodů, které svého času produkovaly miliony rukavic a vyvážely do celého světa. To už je od revoluce nenávratně pryč. Ale stále tam jsou šikovní lidé, kteří umí rukavice ve vysoké kvalitě vyrobit a máme tam skvělého partnera. Problém je v tom, že o tento obor nemají zájem mladí lidé, tak se bojím, kdo nám je bude šít za pár let. Teď jsou to většinou paní kolem šedesátky, některé už i v důchodu, které ruční šití dělají třeba doma u televize. Chce to velkou praxi a přesnost, protože díly rukavic, které je potřeba sešít, jsou drobné a u kůže není prostor na opravu. Když se jednou propíchne, tak už je poškozená. 

Jak se liší přístup k řemeslu v Česku a třeba ve Francii nebo Itálii, kde jste dřív pracovala?

Rozdíl je obrovský. V Česku řemeslo ocení jen hrstka lidí a obecně není považované za něco prestižního, tady chce každý dělat marketing a kancelářskou práci. V Itálii a Francii jsou letité rodinné firmy postavené na perfektně zvládnutém řemesle, řemeslníci tam mají svůj status, protože něco opravdu svýma rukama umí. Veřejnost navštěvuje veletrhy uměleckých řemesel, je to součást jejich kulturního dědictví.  

Na čem jste pracovala pro Engelmuller v poslední době?

Nově teď máme rukavice, kterými můžete díky speciální metalické niti na bříšku prstu ovládat mobil. Ty mě samotnou velmi baví. Taky jsme teď poměrně dlouho, asi rok a půl, vyvíjeli cyklistickou řadu. Chtěli jsme, aby rukavice na kolo nevypadaly moc sportovně, aby si držely elegantní vzhled, ale byly funkční. Takže mají výztuže na dlaních a palci, vodoodpudivou úpravu, aby vydržely pocení. Nechali jsme vyrobit několik prototypů, které jsme pak ještě docela dlouho ladili a nechávali je testovat právě cyklistům. 

Čemu se věnujete ve své vlastní autorské tvorbě pod značkou Jana Rollo?

Zaměřuji se na design doplňků, hlavně kabelek a šperků. Dříve jsem vytvářela kolekce, ale teď mě čím dál víc baví dělat spíše kusové věci na objednávku. Jde hlavně o kabelky, které vyrábím třeba jen v jednom kuse, takže jsou naprosto unikátní. Ráda pracuji s koženými šňůrkami, z nichž vytvářím náramky, ale také větší šperky na tělo, které se zapínají za krkem i za zády, jsou až na hranici oděvu. Spolupracuji také s českou návrhářkou Mirkou Talavaškovou, k jejímuž oblečení Talabaya propojujícím různé kultury a období tvořím právě vhodné doplňky. Podobně spolupracuji i s další českou značkou Leeda, kterou vede moje někdejší spolužačka Lucie Kutálková a k jejímž modelům se moje doplňky také dobře hodí. Mimochodem k jedné z jejích kolekcí jsme na focení použili i dlouhé rukavice Engelmuller.

Jaké rukavice oblékáte vy sama?

Teď hrozně ráda nosím rukavice s kašmírovou podšívkou, které mají právě ten prst na telefon, což je skvělé, protože když vám zvoní, nemusíte je sundávat. Také mám delší rukavice po lokty, které ráda nosím mírně shrnuté třeba ke kabátu. Je to skvělé doplnění outfitu.