S šéfredaktorem Hospodářských novin Jaroslavem Maškem o rodinném pokladu Škoda 110 R Coupé, o investicích do veteránů i novinářských testech, které ukojily jeho touhu po drahých autech.

Pokud jste vyrůstali v sedmdesátých nebo osmdesátých letech v Československu, Škoda 110 R Coupé vás zaručeně přenese do sladkého dětství. Typický interiér, vůně i zvuk motoru vám možná připomene chvíle, kdy jste jako děti naskočili na zadní sedačky rodinné škodovky a uháněli s prarodiči na chatu. Stejně jako šéfredaktor Hospodářských novin Jaroslav Mašek, který si jeden takový plechový rodinný klenot patřičně hýčká. „V techničáku jsem už třetí majitel stejného jména, auto kupoval děda, pak ho dostal táta a nakonec já. Doufám, že ho jednou budu moct předat svému jedenáctiletému synovi Járovi,“ říká za volantem oranžového kupé, když se společně řítíme vstříc karlínským ulicím v okolí redakce Hospodářek. Protože se s Jardou známe, v rozhovoru si tykáme.

Jak se ti řídí auto bez moderních vychytávek?

Pořád mě to hrozně baví. Je to auto vyrobené v sedmdesátých letech, takže nemá posilovače řízení ani brzd, airbagy, nic ti nepomáhá. Je to takové raw řízení, pod zadkem cítíš každý kámen. Auto samozřejmě nemá klimatizaci a když s tím jedeš v létě v třicetistupňovém vedru, musíš zapnout topení, aby se neuvařil motor, protože to moc nechladí. Ale je to super.

Jak jsi k oranžovému kupé přišel?

Auto kupoval v roce 1979 můj děda, já jsem ročník 1977, takže jsem v něm jezdil opravdu odmalička. Kdykoliv jsme někam s dědou jeli, seděl jsem vzadu, prakticky jsem v něm vyrůstal. Mám k němu citový vztah. Můj táta ho zdědil a já od něj dostal v roce 1995 za maturitu. Takže to bylo moje první auto. V té době to byl na trhu skoro šrot, každý toužil po moderních západních autech. Nikdo nechtěl jezdit starou Škodovkou, byť to samozřejmě bylo hezké auto. 

Každopádně děda musel být v té době frajer, když měl takové fáro!

To asi ano, babička ho prý ráda ukazovala na chalupě, kde vyrůstala (smích). Stálo tehdy 78 tisíc Kčs a čekalo se na něj dva nebo tři roky. Kupé se vyráběla hlavně na vývoz do Británie a do Dánska. Děda ale pracoval jako auto-moto skladník, takže si to dokázal přes známé nějak zařídit. A mě taky vždycky všechno kolem aut bavilo. 

Kupé máš už skoro třicet let a vypadá ve skvělé formě. Kdy ses pustil do nějaké větší rekonstrukce?

První peníze, které jsem do auta investoval, jsem vydělal v roce 2002 na vysokoškolském programu Work and Travel v USA, kde jsem tři měsíce pekl hot dogy v zábavním parku Cedar Point v Ohiu. Přivezl jsem si asi 150 tisíc a za to jsme s tátou udělali komplet generálku. Nové plechy, nový lak, sportovnější kola, pětirychlostní převodovku, aby motor tak neřval. Vnitřek zůstal původní, neporušený, barva je taky stejná. Později jsem auto nechal pojistit, mám v něm i GPSku, telefon mi hlásí, když se pohne. Takže jsem klidnější, i když venku na ulici už bych ho stát nenechal. 

Jak často se v něm projedeš?

Když o víkendu nespěchám, není nasněženo a nasoleno, tak si rád eRko vezmu. Jednou za rok se snažím jet na sraz eRek, letos padl rekord, když se jich ve Dvoře Králové nad Labem sjelo sto osmdesát. Nedávno jsme taky se synem jeli malou historickou rallye. 

A loni na jaře jsi autem dojel z Prahy až do Istanbulu v rámci akce Oldtimer Express. Jak Škodovka  tak dlouhou cestu zvládla?

Jednou jsme štelovali karburátor a jednou odvzdušňovali spojku, ale jinak těch 2 400 kilometrů ujela bez problému.

Čím jezdíš normálně?

Vlastně jsem měl vždycky na normální ježdění škodovku, nedávno jsem si koupil ještě youngtimer Peugeot 306 Cabrio. Když jsem pracoval ve Forbesu, testovali jsme všechna nejlepší auta na světě – Ferrari, Maserati, Rollsy, Bentley… Všechna jsou dokonalá, ale paradoxně mě to vyléčilo z touhy kupovat si drahá auta. Není jim co vytknout, ale já potřebuji ještě tu starou duši.

Tohle kupé ji má!

Až moc (směje se)

Je podle tebe veterán dobrá investice?

Pokud jde o staré škodovky, poslední tři čtyři roky ano. Veterán drží inflaci, dělá ti radost, můžeš v něm jezdit, užívat si ho, nejsou to peníze v bance nebo cenný papír, s kterým se nepomazlíš. Můžeš se kolem toto naučit spoustu věcí a nakonec ho předat synovi. Samozřejmě to je zároveň i starost, musíš se o něj starat… 

U tebe očividně převažuje radost.

Moje eRko bylo roky auto, které nemělo cenu. Když jsem ho v polovině 90. let dostal, prodávalo se za 20 tisíc, teď jsou první, která se prodávají i za milion. Já jsem do něj investoval určitě 200 nebo 250 tisíc v době, kdy bych ho býval prodal za 50 tisíc. Ale v poslední době to udělalo obrovský skok, zvlášť kupátka. Myslím, že dnes je reálná cena kolem půl milionu korun.

Čím si to vysvětluješ?

Cena veteránů se mění podle toho, jak dorůstá jejich cílová skupina. Vždycky dospějí kluci, kteří daný model viděli jako malí, jezdili v něm nebo ho měli na plakátech v pokojíčkách. A teď jsou v aktivních letech, mají peníze a chtějí ho doopravdy. V 90. letech byla ze Škodovek nejcennější stará Felicia kabriolet, protože ji kupovali kluci ze 60. let. Teď zlevňuje, protože tahle skupina odrostla a nás už to tolik nezajímá. Stejně tak prvorepubliková auta. Kolem nich už je menší cílovka, protože málokdo chce mít doma Pragovku z roku 1930.

Nastala někdy chvíle, kdy jsi chtěl Škodovku reálně prodat?

Občas mám krizi, chytlo mě to asi dvakrát. Hlavně když auto nejezdí, pořád se něco kazí, neustále hledáš díly, mechaniky, trápíš se… Lidí, kteří se tomu věnují, už není tolik. Já jsem konečně našel stálého mechanika, Michala Urbana z Černošic, kluka stejně starého jako já, který měl sám stovku a ví, jak na to. Každopádně teď před cestou do Turecka jsme auto uvedli asi do životní formy, všechno funguje jak má a dělá mi radost. A věřím, že eRko nikdy neprodám. To by muselo jít o život!