S manželi Pavlou a Michalem Nýdrlovými o ztroskotání uprostřed Karibiku, prezidentské volbě, zodpovědnosti za peníze i zdolávání kopců v Porsche nad Beverly Hills.

Jejich život připomíná film s mnoha pointami. Pavla a Michal Nýdrlovi společně vybudovali skupinu reklamních agentur Kindred Group, kterou pak prodali za stovky milionů korun francouzskému komunikačnímu gigantu Publicis. Konečně mohli i s dvěma malými dětmi uskutečnit svůj sen – obeplout svět na plachetnici. Jenže plavba se zvrtla, v Karibském moři se jim zlomil stěžeň a oni se jen tak tak zvládli vrátit na pevninu. 

Dobrodružná cesta, která trvala půl roku, jim změnila život i pohled na byznys: už se chtějí věnovat jen projektům, které se nezaměřují čistě na zisk, ale mají také společenský přínos. Svoje zkušenosti z reklamy a marketingu zúročili třeba v týmu, který pomohl na Hrad dostat Petra Pavla. Taky se podle svých slov uzemnili a místo na moři tráví čas na citlivě zrekonstruovaném mlýně u Sedlčan, kde založili malou farmu a věnují se myslivosti. Zároveň ale rozjeli i vlastní investiční fond Next Wealth a připravují několik developerských projektů.

Pavlo, Michale, tenhle blog je hlavně o stylu a vůni motorů. Co vám teď stojí v garáži?

Pavla: Řekla bych, že jsme klasici. Michal jezdí Merdecesem G, který kombinuje nádech historie a moderní vymoženosti. Můj Jeep Wrangler Rubicon je robustní hranaté auto na velkých kolech, navíc celé oplastované, takže nevadí, když se někde opřu o lampu. A budí respekt, chlapi mě pouští.

Michal: U nás v rodině se auta vždy vnímala jako výraz osobnosti. Máme problém s tím, že dnešní designy aut už nevyjadřují charaktery. Podle toho jsme si vybrali auta, kterými jezdíme teď.

Pavla: Na běžnou spotřebu máme auta hranatá, na volný čas placatá.

Narážíš na vaše dvě Porsche. Proč právě tahle značka?

M: Říká se, že veterány si vybíráme podle toho, s kterým autíčkem jsme si hráli jako malí. Pro mě to bylo Porsche 911. Mám model Porsche 911 (964), jezdím s ním po Praze na schůzky nebo vozím děti do školy, když je slunečno. Naše druhé Porsche je veterán 356C. Tím vyrážíme jednou za rok na veteránskou rallye Carlsbad Express, kterou pořádá Radek Pokorný z Engine Prague. Za posledních sedm let jsme se účastnili třikrát, líbí se nám hezky vybraná cesta, příjemné zastávky, fajn komunita lidí. Výlet ve veteránu je příjemnější o to, že vám celé okolí fandí, ukazuje palec nahoru. Když jedete v nadupaném moderním autě, spíš přitahuje negativní pozornost, i když vyjde na stejné peníze jako veterán. 

P: Přemýšlíme, že bychom letos vyrazili i s dětmi. Vzali oba Porscháky, Michal s Hugem by jeli ve veteránu, já s Adinkou v novějším. V navigaci sázím na dceru, dělala orientační běh. Já v závodě spíš koukám, kam jedou ostatní a následuji je.

Váš veterán má navíc zajímavou historii.

M: S Porschem 356 si jako dítě hrál můj strýc Petr Nýdrle, reklamní režisér v Hollywoodu, a pak si ho koupil do své sbírky veteránů. Jednou ve čtyři hodiny ráno mi zazvonil telefon, a ozval se z něj strýcův hlas: Chceš investovat? Kup si ode mě auto. Já si zabookoval letenky, odjel do LA a auto si nechal dopravit do Čech. Petr asi dva roky na to umřel. O to má pro mě auto sentimentálnější vztah a z rodiny nemůže odejít. Bude se dědit dál. 

Taky vám prý auto pomohlo k usmíření.

M: Telefonátu předcházelo deset let animozity mezi mnou a strýcem. On používal naše příjmení jako název své hollywoodské produkce Nydrle Production, já jsem pojmenoval svoji reklamní agenturu  Nydrle Digital. A on s tím měl problém. Auto bylo skutečně spouštěčem našeho usmíření. Petr býval bohatý člověk, ale taky bohém, a kvůli svému způsobu života začal prodávat své veterány. A dospěl k tomu, že já bych mu mohl pomoct.

Máte na to auto nějaké společné vzpomínky? Člověk si představí projížďky po klikatých kalifornských kopcích…

M: No jéje. Auto bylo vystavené v reklamní agentuře u Sunset Boulevard, která má jen jednoho klienta, a tím byl Red Bull. Petr pro ně často pracoval, vzal mě tam a já měl možnost poznat tým, který vytváří ikonické kampaně. Společný oběd s jejich kreativním ředitelem pro mě byl velkou inspirací, protože jsem právě v té době budoval vlastní reklamní skupinu. Vzal mě pak na projížďku po beverlyhillských kopcích, ukazoval mi, kde bydlí jaká celebrita. Když jsme zastavili jsme před bránou Madonny, přiřítil se autobus plný japonských turistů, kteří si nás začali fotit. Kdoví, za koho nás tehdy mohli považovat. 

Kdo řídí, když jedete spolu?

P: Vždycky Michal, i když jedeme mým autem.

M: Vidíš, já si tuhle otázku nikdy nepokládal.

P: Já ano, ale zůstala nezodpovězená.

Lákají vás elektroauta?

M: Z uživatelského hlediska se mi líbí, neuráží mě to. Po pravdě sám po nějakém pokukuji, zvažuji Porsche Panamera nebo Porsche Taycan. Z mojí myšlenkové mapy zmizeli standardní výrobci, protože mi všechna nová auta připadají na jedno brdo.

P: Já už zkušenost mám. Než jsme odjížděli na cestu kolem světa, prodali jsme naše auto, protože nám přišlo zbytečné, aby několik let stálo v garáži. A když jsme se vrátili, byl kvůli covidu velký nedostatek aut a já se přes kamaráda dostala k Jeepu Wrangler Rubicon, který je hybrid plug-in s možností nabíjet v zásuvce. A musím říct, že to není vůbec špatné, vydrží mi na několik cest do Prahy.

Máte nějaký automobilový sen?

M: Existuje jeden model auta, který obdivuji tak, že bych si ho možná chtěl pořídit. Je to Ferrari Dino 256 GT, stojí kolem deseti milionů. Ale nemám dostatek místa na garážování, navíc Ferrari má sice krásný design, ale konstrukčně zase tak dobré není a nedá se s ním úplně pohodlně jezdit.

P: Když jsme byli na Sicílii, všude jezdila malá terénní žlutá a zelená auta Citroen Méhari. To by se mi líbilo na popojíždění k nám na mlejn.

M: Tak až dokončíme rozhovor, jdu nakupovat. Za pár dní totiž s Pavlou slavíme narozeniny.

A co lodě? Nezanevřeli jste na ně poté, co jste na plachetnici v Karibiku skoro bojovali o život?

P: Děti na loď nechtějí. Maximálně s námi sjíždí Vltavu. Ale nás s Michalem to chytá, možná v létě vyrazíme jen ve dvou na týden. A na příští rok bychom zkusili naplánovat zase něco rodinného.

M: Letos dáme Řecko po souši, příští rok už bychom mohli snad zase na moře.

Jak vám vaše vysněná plavba kolem světa, kterou jste plánovali devět let a nakonec jste „jen“ přejeli Atlantik a skončili v Karibiku, změnila život?

M: Cestováním na lodi jsme ukázali dětem jiné kultury a kontinenty, což byl jeden z našich cílů. U devítiletého Huga to zaselo semínko, má touhu poznávat cizí země. Na jaře přišel, že by chtěl do Londýna, vidět Big Ben, válečné lodě… Tak jsme celá rodina vyrazili a bylo to skvělé. Teď začal mluvit o tom, že by chtěl do Chile, inspiroval ho k tomu náš měsíční pobyt v Peru, kterým jsme navršili naši velkou cestu. Myslím, že příští podzim nebo zimu se to stane. 

P: Plavba nám rozhodně rozšířila obzory, díky ní máme snahu být společensky aktivní. Po návratu následovala prezidentská volba, která také spoustu věcí změnila. Dřív jsme byli hodně ponoření do byznysu, prezidentskou kampaní se nám otevřel svět neziskovek, společenských témat, péče o demokracii a občanskou společnost. Ani náš přístup k byznysu už není stejný, snažíme se propojovat profit a společenský přínos. Bavíme se s podnikateli, kteří mají stejné zkušenosti. Jinak mám pocit, že jsme po návratu zase zpátky v systému, z kterého jsme plánovaně vystoupili díky plavbě. Momentálně žijeme tak trochu ve stereotypu děti, kroužky, práce. 

Co si máme pod označením práce u vás aktuálně představit?

P: Děje se toho strašně moc, mapujeme situaci, je složité se fokusovat. Větší věc přijde, ale ještě to není dopečené.

M: Krouží kolem nás spousta aktivit. Dlouhodobě se věnujeme dvěma realitním plánům, které budou mít pozitivní dopad na lokální žití. Jedním je pražský projekt bydlení v oblasti mezi Dubčí a Dolními Počernicemi, druhým je Javorová skála u Monínce, kde chceme vybudovat příjemnou klidnou rekreaci, oázu klidu.

Poté, co jste před covidem se společníky prodali skupinu reklamních agentur Kindred Group a získali podíl ve stovkách milionů korun, řešili jste, jak s penězi zodpovědně naložit. A založili jste vlastní investiční fond. Jak se mu daří?

M: Investičku Next Wealth jsme založili s Lukášem Kružberským a Filipem Kejlou a skutečně vznikla z naší potřeby péče o likvidní kapitál. Když jsme hledali správce peněz po Praze, nenašli jsme nic, co by vyhovovalo našim potřebám. Do fondu jsme vložili svoje peníze, pak se připojili kamarádi a teď přicházejí i externí lidí. V portfoliu jsou hlavně akciové trhy, celá služba je postavená ve Švýcarsku, abychom eliminovali geopolitická rizika. Naše peníze vydělávají poměrné vysoké výnosy nad inflací a jsou zároveň likvidní k okamžitému použití, třeba k nákupu realit. Pro fond pracuje asi dvanáct lidí a od podzimu se k nám připojí i Pavla. 

Připravujete nějak na správu rodinného majetku i své děti? Zatím jim je devět a deset let, ale ten čas jednou přijde.

P: Je to téma, o kterém přemýšlíme. Když máte byznys, který funguje, je škoda k tomu děti nevést, nezapojit je, nemotivovat. Michal občas vede s dětmi v autě investiční debaty, Adinka se nedávno ptala, co jsou to bitcoiny. Řešíme, jak děti učit postarat se o naakumulovaný majetek, a investiční fond může být jednou z cest.

Mám pocit, že po návratu z moře jste se jako rodina uzemnili.

P: Michal říká, že si kluci musí stále hrát na indiány. My jsme si na ně hráli na vodě, teď v lese, na mlýně, Michal si k tomu přidal pušku a sekyrku, vypadá jako Poslední mohykán.

M: Důležité je mít vedle sebe holku, která je ochotná hrát si na indiánku. Manželský vztah je spokojený, když žena akceptuje roli indiánky. Muži si prostě chtějí hrát.

P: Já následuji svého muže po vzoru arabské ženy (smích) a obohacuje mě to. Mě by asi nenapadlo udělat si zbroják, ale když s tím přišel Michal, řekla jsem si, proč ne, rozšíří mi to obzor. 

Narážíš na Michalovu novou vášeň, kterou je myslivost. Kde se vzala?

M: Když jsem zrekonstruoval náš mlýn, snažil jsem se vytvořit místo, kde se v případě potřeby nebo nutnosti žít mimo město budeme schopni uživit. To mě dovedlo k péči o okolí, les i regulaci zvěře. Chtěl jsem být schopný nejen zvíře ulovit, ale i zpracovat. Zkrátka přitáhnu domů mamuta a indiánka u ohně ho zpracuje. Učíme se využít každý kus masa, člověk si té paštiky nebo žeber na gril mnohem víc váží, navíc je to nejvíc bio maso, co může být. Vedeme děti k tomu, aby si uvědomovaly, že neroste v pytlíku, tak občas vidí doma mrtvé zvíře a krev. Je potřeba, aby poznávaly proces života. 

Jak často se do lesa dostaneš?

M: Na jaře, co jsme přestali jezdit na hory, jsem tam byl každý víkend. Máme s kamarádem pronajatou honitbu u Javorové skály, což obnáší nejen lov, ale i povinnosti: řešit předpisy, sledovat nemocnou nebo zraněnou zvěř. Děláme maximum, co nám čas dovolí, jinak je tam hospodář. 

A co ti pobyt v lese dává?

M: Učí mě být sám se sebou. V Praze jsem stále ve společnosti, obklopený lidmi, ale v lese v noci na posedu poslouchám zvěř a snažím se rozeznat různé druhy. Netušil jsem, že srnec vydává zvuk podobný štěkotu psa. To člověk jinak nezjistí.