S šéfkou slavného závodu Zbraslav – Jíloviště Markétou Profeldovou o vášni pro historické bugatky, inspiraci Eliškou Junkovou i o tom, proč ženy řídí jinak než muži.

Na začátku minulého století byl závod Zbraslav-Jíloviště, kdy nablýskané veterány soutěží v jízdě do vrchu, ve světě motorismu pojmem, protože patřil do klání Mistrovství Evropy. Jezdil se od roku 1908 s přestávkami až do roku 1931, pak ho v roce 1968 řádně obnovil Veteran Car Club Praha, od té doby se koná pravidelně každý rok. 

A posledních devět let stojí v jeho čele žena. Markéta Profeldová podnik výrazně proměnila a snaží se mu navracet lesk a slávu, jakou měl ve svých začátcích. Od letošního ročníku je partnerem akce i značka Engelmuller, která svými řidičskými rukavicemi doplňuje outfity účastníků. Pro samotnou Markétu Profeldovou jsou velkou vášní historické závodní vozy značky Bugatti, s kterými se účastní veteránských klání po celé Evropě. „Nevím, jestli přijde ještě něco lepšího. Bugatti je vrcholem toho, co mě v ježdění baví,“ říká vášnivá řidička, která se v rámci „svého“ závodu věnuje také připomínce slavné české závodnice Elišky Junkové. Mimo závodní tratě řídí Porsche Cayenne a Porsche 911.

Kde se vzala vaše vášeň pro automobily?

Přivedl mě k nim manžel, s kterým jsme velmi dlouho a do našeho života prostě auta, včetně veteránů, patří. Jezdila jsem s mužem na veteránské akce, on se vždy bavil s přáteli, a já se cítila tak trochu odstrčená. Společný koníček je ale důležitý a já si v tom chtěla najít něco, co mě bude bavit. Začala jsem přes oblečení, dohledávala jsem si oděvy z doby, z níž pocházela daná auta. Nelíbilo se mi, když ve vozu ze 70. let seděl jezdec v oblečení ze 40. let. Dnes už mě oblečení nechává chladnou a sama závodím.

A jak se zrodila vaše láska k bugatkám?

S manželem sbíráme veterány, v garáži jich máme přes padesát… Nejdřív nás braly anglické vozy, hlavně Jaguary od těch prvních po sedmdesátá léta. Ty jsme sbírali až do chvíle, než jsme si koupili první bugatku. Bugatti splnila vše, co člověk očekává. Nevím, jestli přijde něco dalšího, pro nás je to vrchol toho, co nás baví. S manželem se mezi sebou rádi špičkujeme, měla jsem až dětskou radost, když se mi podařilo ho na okruhu předjet. Takže Jaguary šly do ústraní, přestali jsme s nimi jezdit a některé i prodali, přece jen bugatky jsou o jiných penězích. Máme tři, pro mě je srdcovou záležitostí Nostalgic Edition 35 s kompresorem, věrná kopie Bugatti 35, s kterou závodila Eliška Junková.

Přitom řídit historickou Bugatti není pro každého. 

Nejsem feministka, ale troufám si říct, že 75 procent populace by se ani nerozjelo. Toto auto vyžaduje velkou koncentraci, není úplně vhodné do dnešního provozu, má jiný režim. Říkám, že se snažím autům neubližovat. Paradoxně dřív se jezdilo lépe, nebylo tolik vozidel, byly lepší cesty, bugatce se rozhodně příjemněji jezdí po těch prašných. Mám ráda každý závod, kde se můžu tímto vozem projet. Přiznávám, že žena v bugatce pořád budí pozornost, otvírá to dveře, pořadatelé akcí nás sami oslovují, abychom se účastnili. Příkladem je třeba připravovaná akce Targa Florio.

Je podle vás ženské závodění jiné než mužské?

Muži mají nezpochybnitelně více síly, což se v závodě promítá. Z vyprávění víme, že třeba Eliška Junková, která nejdřív jezdila se svým manželem, si musela cestu k řízení najít. Místo síly musela víc přemýšlet hlavou. Ženy nejezdí od startu k cíli, ale promýšlejí každou zatáčku… Při závodech si také víc pomáhají, což se mi znovu potvrdilo nedávno, když jsem se účastnila závodu historických vozidel 1000 mil československých z Prahy do Bratislavy. Zažila jsem lidi, kteří se tváří jako přátelé, ale když máte na trati problém, dělají, že vás nevidí. Taková zkušenost je ale naštěstí snad ojedinělá.

Posledních devět let jako členka Veteran Car Clubu Praha šéfujete závodu Zbraslav-Jíloviště. V čem se liší původní soutěž od té současné?

Než jsem se stala ředitelkou, měl závod jiné pojetí. Účastnit se mohly v podstatě všechny veterány bez ohledu na rok výroby, jezdívalo i 220 posádek. Přišla jsem s tím, že by bylo správným krokem, aby startovala jen vozidla do roku výroby 1939, a tím bychom se přiblížili počátkům závodu a sportovnímu pojetí.

Účastníků máme dost, startuje jich sto padesát. Dnes je tedy Zbraslav-Jíloviště mezinárodní jízdou vozidel do vrchu, jedou se tři kola a nezávodí se na rychlost, protože nám to už dnešní podmínky nedovolují, ale na pravidelnost. Jde o vzpomínkovou jízdu, vracíme do let 1908-1931, kdy byl závod součástí mistrovství Evropy a znal ho celý motoristický svět. Naším cílem je opečovávat historii. Otevíráme sedm kategorií: motocykly, auto 1, auto 2, auto 3, Bugatti, dámský pohár, také každý rok věnujeme jednu kategorii jako poctu některému z poválečných vozů. 

K lásce k automobilů Markétu Profeldovou přivedl její manžel Stanislav.

Na začátku jsme se bavily o oblečení, které na vašem závodu taky hraje důležitou roli.

Necháváme posádkám šít závodní kombinézy právě podle roku výroby jejich vozu. Máme skvělou švadlenu ze severu Čech, která nám závodní oblečení dodává. Oproti dobovému ošacení mají ale dnešní jezdci výhodu v tom, že sice vycházíme z původních střihů, ale šijeme z prodyšnějších materiálů. A doplňujeme je českými řidičskými rukavicemi Engelmuller, které se pro naše účely skvěle hodí. 

Podtitul Buď jako Eliška nese i doprovodný program pro děti. Na co se návštěvníci mohou těšit?

V závodu nám chybí mladí závodníci, proto se chceme zaměřit na výchovu, bezpečnost a chování v silničním provozu u těch nejmenších. Ve spolupráci s Národním technickým muzeem připravujeme závod pro děti na šlapacích autíčkách, trasa povede po cyklostezce v Jílovišti. Děti se musí přihlásit dopředu, ale věřím, že se svezou i ti, kteří přijdou přímo na místě. Na všechny se těšíme!